www.artur.cz

* 15. února 1932

Český básník a překladatel. Absolvent pražské FAMU (dramaturgie a filmová věda). V letech 1955 - 59 pracoval jako dramaturg dokumentárních filmů, 1960 - 71 redaktor nakladatelství Československý spisovatel (Klub přátel poezie). V období po srpnu 1968 byl diskriminován, živil se jako varhaník. Od r. 1990 byl redaktorem časopisu Mateřídouška. Zabývá se zejména tvorbou pro děti (filmové a televizní scénáře Případ Lupínek, Kocour Mikeš, básnické texty k obrázkovým knihám Svět zvířat, Veselé příhody Františka Vovíska a kozla Bobeše, Omalovánky Josefa Lady, knížka básní pro děti Polštářová válka a.j.)
Překládal z francouzské, německé a polské literatury a uspořádal několik výborů české i světové poezie. Spolu s J. Filipem je autorem Většího poetického slovníku.

Narodila se 12. května 1964 v Ústí nad Labem, kde vystudovala gymnázium a Pedagogickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně, obor český jazyk-dějepis. Po absolvování vysoké školy začala pracovat na katedře bohemistiky jako asistentka a o rok později získala doktorát pedagogických věd v oboru český jazyk a literatura. Jako odborná asistentka pak pracovala na vysoké škole ještě několik let a věnovala se především české literatuře 19. a začátku 20. století, později pak i literatuře pro děti a mládež. V té době také publikovala ve sbornících a časopisech odborné články. Pak se ale provdala do Prahy, kde se jí narodily dvě dcery, Tereza a Veronika, a po skončení mateřské dovolené se začala věnovat psaní knížek pro děti a mládež.
Její povídky jsou uváděny v pořadech Domino a Tu rádio na stanici Český rozhlas 2. Jako porotkyně se také účastní dětských literárních soutěží. Jeden rok vyučovala tvůrčí psaní na Soukromém gymnáziu Josefa Škvoreckého, v současné době vede seminář tvůrčího psaní na Literární akademii.
Za knížku O kočce Kačce byla Ivoně Březinové udělena Zlatá stuha 1999. V roce 2000 získala cenu knihovníků v soutěži Suk – čteme všichni za první dva díly Trosečníků. Zlatou stuhou 2002 byla odměněna za knihy Jmenuji se Ester, Jmenuji se Alice a Začarovaná třída. Knihy Jmenuji se Ester a Jmenuji se Alice získaly Cenu učitelů (Suk 2002), kniha Jmenuji se Ester Cenu knihovníků (Suk 2002). Začarovaná třída byla nominována na cenu Magnesia litera v kategorii knih pro děti a mládež za rok 2002. Kniha Jmenuji se Martina získala cenu učitelů (Suk 2003). Za triptych Holky na vodítku byla autorka v roce 2004 odměněna výroční cenou nakladatelství Albatros. 1.6. 2004 ji dětští čtenáři pasovali na „rytíře Řádu krásného slova“. Kniha Začarovaná třída byla v roce 2004 zapsána na Čestnou listinu IBBY. Text Mít tak psa obsadil v literární soutěži "Číst je dobré" vypsané Centrem Čítárna druhé místo. Kniha Teta to plete byla nominována na Zlatou stuhu 2004 a získala Cenu učitelů - Suk 2004. www.ivonabrezinova.cz

* 25. 11. 1912, Rohozná (u Poličky) † 24. 6. 1976, Praha    Po absolvování reálného gymnázia v Poličce (mat. 1932) studoval Březovský na UK nejprve dva roky práva a poté filozofii (do roku 1938). Souběžně v letech 1935-36 redigoval časopis Mladá kultura, v letech 1936-38 byl redaktorem Národního osvobození a zároveň tajemníkem Souručenství na obranu míru. V období 1939-41 pracoval v nakladatelství Melantrich a Orbis. Roku 1944 byl zatčen a do konce okupace vězněn v koncentračním táboře Kallich (Kalek u Chomutova). Po válce se ve funkci vedoucího redaktora kulturní rubriky vrátil do Národního osvobození, v letech 1948-51 pracoval v Čs. státním filmu, v letech 1951-55 a 1968-70 byl redaktorem Čs. spisovatele, 1955-57 vedoucím redaktorem časopisu Květen. 1958-68 a od 1970 až do své smrti žil jako spisovatel z povolání. Březovský napsal sedm románů a řadu povídek a pohádek. Z jeho tvorby pro děti je nejznámější Tajemný hrad Svojanov aneb Paměti Františka Povídálka.

Narodil se 17. října 1813 v Goddelau u Darmstadtu jako syn lékaře. Jeho bratr Ludwig Büchner byl fyzik a filozof. Sám studoval lékařství (už ve svých třiadvaceti letech byl docentem medicíny), filozofii a přírodní vědy. Když mu bylo 21 let, založil v Hessensku tajnou revoluční Společnost pro lidská práva a v roce 1934 ilegálně vydal spolu s farářem Weidigem leták Posel hessenského venkova (Der Hessische Landbote) s mottem Mír chýším! Válku palácům!, který vyzýval k povstání proti vládě. Když na něj byl vydán zatykač, uprchl do Štrasburku a později do Curychu. Významné je ovšem jeho dramatické dílo, které vzniklo v průběhu pouhých dvou let a tvoří ho tři hry: Dantonova smrt, Leonce a Lena a Vojcek. Náhlá smrt, přerušuje nadějnou uměleckou dráhu Georga Büchnera na samém jejím počátku. Umírá jako čtyřiadvacetiletý 19. 2. 1837 v Curychu.

Michail Afanasjevič Bulgakov se narodil 15. května 1891 v Kyjevě jako nejstarší syn profesora teologie. Jeho sourozenci bojovali v řadách tzv. bílé armády a po občanské válce emigrovali do Paříže. Bulgakov, který působil ve válečných letech jako vojenský lékař, pak na Kavkaze začal pracovat jako novinář. V roce 1916 absolvoval Lékařskou fakultu Kyjevské univerzity a přestěhoval se do Moskvy. Působil jako spisovatel a dramatik. Byl znám především jako autor románu Bílá garda a souboru povídek Zápisky mladého lékaře. Stalin měl v oblibě hru Dny Turbinových, napsanou podle Bílé gardy, což mu pravděpodobně zachránilo život v roce 1937, kdy všichni spisovatelé, kteří nepodporovali stalinskou diktaturu, např. Osip Mandelštam, byli uvězněni nebo odstraněni. Bulgakov ale nikdy nepodporoval sovětský režim. V roce 1929 byly všechny jeho práce včetně Bílé gardy zakázány; Bulgakov nemohl publikovat. Poslední desetiletí svého života pracoval na románu Mistr a Markétka, psal divadelní hry, kritiky, povídky a několik překladů a divadelních přepisů. Většina jeho prací však skončila v šuplíku na několik dalších desetiletí. V roce 1938 napsal dopis Stalinovi, v němž žádal o povolení k emigraci, ale nikdy nedostal odpověď. Zemřel 10. března 1940 na vrozené onemocnění ledvin a byl pohřben na Novoděvičím hřbitově v Moskvě.

Největší španělský barokní dramatik. Narodil se 17. ledna 1600 v Madridu v šlechtické rodině. Prožil pestrý a dobrodružný život. Studuje na jezuitské koleji, zaplete se do zločinu vraždy, píše dramata, cestuje, pronásleduje herce, který napadl jeho bratra, je jmenován rytířem řádu sv. Jakuba, je oblíben u dvora Filipa IV. Král navštěvuje jeho hry, vyznamená se ve vojenském tažení proti Kataláncům, zplodí nemanželského syna. R. 1653 se nechá vysvětit a je kaplanem v Toledu. Po deseti letech se stane čestným kaplanem krále. Vzdaluje se světskému životu a věnuje se psaní náboženských her. Umírá 25. května 1681 v Madridu.

Francouzský spisovatel, dramatik a publicista je čelným představitelem existencialismu a svou prací významně ovlivnil filozofické myšlení dvacátého století. Narodil se z francouzsko–španělského manželství v Alžíru 7. listopadu 1913. Zde studoval filozofii a klasické literatury. Vystřídal několik zaměstnání a v roce 1938 se začal zabývat psaním. Pro svou novinářskou činnost byl vyhoštěn z Alžíru a odešel do Paříže. Za druhé světové války působil v tzv. hnutí odporu a věnoval se hlavně divadlu. Ve své tvorbě i v pozdějších letech se zabývá otázkou odcizení, zpracovává témata samoty a strachu z osamění, nemilosrdně odhaluje absurdnosti života v poválečné společnosti. V roce 1957 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Mezi jeho nejvýznamnější literární díla patří romány Cizinec, Mor a Pád, dramata Caligula, Spravedliví a Nedorozumění. Zemřel při automobilové nehodě 4. ledna 1960.

Paul Claudel (6. srpna 1868 Villeneuve-sur-Fère – 23. února 1955 Paříž) francouzský básník a dramatik. Vychází z tradic symbolismu. V jeho hrách se často odehrává křesťanský zápas o duši a o tělo. Od roku 1893 diplomatem: Boston, Šanghaj, Peking, Tientsin, v letech 1909 až 1910 v Praze. Bratr sochařky Camille Claudelové, milenky Augusta Rodina. Významná jsou jeho dramata Saténový střevíček, Kniha o Kryštofu Kolumbovi, Jana z Arku na hranici, Polední úděl.

Jørgen Clevin (1920-1993).

Pierre Corneille se narodil v Rouenu 6. června 1606 v rodině právníka, jeho otec zastával úřad „správce vod a lesů“. Corneille studoval nejprve na jezuitské koleji v Rouenu, pokračoval studiem práv, roku 1624 byl přijat do stavu obhájců rouenského soudu a roku 1628 koupil úřad královského advokáta a zastával ho až do roku 1650. Roku 1629 Corneille poslal do Paříže svou komedii Melita (Mélite). Hra měla úspěch, byla to jedna z prvních takzvaných „počestných“ komedií. Hned nato Corneille sáhl po módním žánru tragikomedie a napsal Klitandru. Po Smíšených básních (Mélange poétique) z roku 1632 následovaly další komedie: Vdova, neboli potrestaný zrádce (La Veuve ou le Traître puni, 1633), Galerie paláce (La Galerie du Palais, 1633), Společnice (La Suivante, 1634), Královské náměstí (La Place Royale, 1634) a Komická iluze (L´Illusion comique, 1636), kterou známe z českého provedení pod názvem Magická komedie. Zápletka všech těch komedií je založena na pohrdání a jejich rozuzlení na základě rozpoznání, je to směs italské pastorály a preciozity. Ještě před Komickou iluzí napsal Corneille – roku 1635 – svou první tragédii, Médeu, inspirovanou Senekou. Léta 1637 – 1652 byla obdobím největších děl. Patří k nim: Cid z roku 1636 – po němž následuje dvouletý „spor o Cida“; tragédie Horatius (Horace) a Cinna (Cinna), obě z roku 1640; Polyeuktos (Polyeucte, 1643); Smrt Pompejova (La Mort de Pompée, 1643); komedie Lhář (Le Menteur, 1643); tragédie Rodoguna (Rodogune, 1644) a tragédie Nikomédés (Nicomède, 1651). Nejsou to všecka díla, která vznikají v tomto období, deset dalších upadlo v zapomnění. Roku 1647 byl Corneille přijat do Francouzské akademie. Ale roku 1652 – po neúspěchu tragédie Pertharita – opustil Paříž a na pět let se se svou početnou rodinou (roku 1640 se oženil se slečnou de Lampérière a měl s ní sedm dětí) usadil v Rouenu. Roku 1658 za okolností ne zcela jasných se vrátil k divadlu. Podíl na tom patrně měla neopětovaná láska k herečce Du Parcové z Molièrovy společnosti. Corneille napsal tehdy Oidipa. Hra měla – roku 1659 – veliký úspěch. Následovalo po ní dalších deset her. Roku 1662 se Corneille vrátil do Paříže, od příštího roku mu byl vyplácen z královské pokladny stálý roční plat dvou tisíc liber, někdy s velkými přestávkami, po sedm let (1674 – 1683) byl zcela zastaven. Poslední tragédie – Suréna – roku 1674 propadla a Corneille definitivně zanechal divadla. V posledních letech žil ve skrovných – ne-li nuzných poměrech. Corneille zemřel v Paříži 30. září 1684.