www.artur.cz

Eugène Ionesco se narodil 26. listopadu 1912 ve Slatině v Rumunsku. Jeho otec byl rumunský advokát, matka Francouzka. Dětství až do svých třinácti let strávil Ionesco ve Francii. Do Francie se definitivně vrátil v roce 1940.
Svou první divadelní hru Plešatá zpěvačka uvedl v roce 1950. Pak byla uvedena jeho Lekce (1951). Pokračoval hrami Židle (1952), Oběti povinnosti (1953), Amadeo, anebo jak se ho zbavit (1954). Začíná formovat okruh jeho obdivovatelů. Oceňují komično rodící se z absurdity, zaujme je rozbourání klasické formy dramatu, nepřítomnost intriky, degradace jazyka. Ionesco vytvořil ve hře Nenajatý vrah (1959) postavu Bérengera, jakéhosi svého „dvojníka“ kterou nacházíme i v dramatikových dalších hrách Nosorožec (1958), a Král umírá (1962).
V roce 1970 byl Ionesco přijat do Francouzské akademie.
V roce 1972 napsal Macbetta, jednu ze svých posledních her. Ionesco zemřel 28. března 1994 v Paříži.

Alfred Jarry (8. září 1873 Laval, Mayenne – 1. listopadu 1907 Paříž) byl francouzský básník, romanopisec a dramatik. Jeho nejznámějším dílem je divadelní hra Ubu králem, která bývá chápána jako předchůdce absurdního dramatu. Alfred Jarry se narodil do velkoobchodnické rodiny. Na gymnáziu v Rennes jej zaujal profesor fyziky jménem Hébert, který pro své žáky ztělesňoval veškerou směšnost světa. Hébert se stal hlavním hrdinou Jarryho studentské literatury, z níž lze jmenovat především text nazvaný Poláci (Les Polonais). Rok před maturitou Jarry tento text přetvořil do formy komedie, čímž vznikla první verze Krále Ubu (zde však hlavní hrdina nesl jméno Ébé – vzniklé nedbalou výslovností profesorova jména – transformace na Ubu přišla až o osm let později). Díky své publikační činnosti se Jarry seznámil s Marcelem Schwobem, zvláště pak s Alfredem Valettem (vydavatelem časopisu Mercure de France) a jeho ženou Rachilde, v jejichž domě v roce 1894 poprvé uvedl svou hru Ubu králem (Ubu roi). Spolupracoval s Mercure de France a s Revue Blanche. O dva roky později získal místo v blízkosti Lugné-Poa, který mu svěřil program Théâtre de l'Œuvre, kde se 10. prosince 1896 konala premiéra Ubu králem. Premiéra doslova šokovala francouzské publikum. Od té doby publikoval díla zabývající se především osobností otce Ubu. Od roku 1894 do roku 1895 řídil spolu s Remy de Gourmontem tříměsíčně vycházející Ymagier („Sbírka starých i nových rytin námětem studijně uměleckým a filologickým“). Později založil i Perhinderion, který stačil vyjít jen ve dvou číslech. V roce 1897 vyčerpal veškeré své dědictví (především za vydávání časopisu Ymagie), ale stačil si pořídit loď L'As, která vešla do literatury v knize o doktoru Faustrollovi. Po dobu asi šestí měsíců Jarry bydlel u svého přítele a avantgardního malíře Henriho Rousseaua, se kterým se Jarry seznámil na jeho výstavě. Mezi jeho druhé nejvýznamnější souborné dílo patřily Skutky a názory doktora Faustrolla, patafyzika, které bylo vydáno až posmrtně (na Jarryho přání, aby kniha vyšla až v době, která ji bude s to pochopit) a které patafyziku zobrazuje jako „vědu imaginárních výsledků“. Znovuzrození patafyziky nastalo v roce 1948 po založení Collegium Pataphysicum. Toto Collegium pravidelně uděluje Řád velkého panděra, jehož nositeli se mohou stát jedině ti, jež mají přinejmenším čtyři libovolné předky a méně jak tři oči. Mezi významnými nositeli tohoto řádu potkáváme: Eugèna Ionesca, Borise Viana, Jacquese Préverta a další.

PhDr. Hanuš Jelínek (pokřtěn Jan Křtitel Jelínek, 3. září 1878, Příbram – 27. dubna 1944, Praha) byl český básník, esejista a divadelní kritik. Propagátor sblížení české a francouzské kultury. Jelínek napsal francouzsky psané Dějiny české literatury, vzpomínky Zahučely lesy. Přeložil mimo jiné Zpěvy sladké Francie, z češtiny do francouzštiny přeložil díla Karla Hynka Máchy, Františka Halase a Karla Čapka.

Alois Jirásek (23. srpna 1851 Hronov – 12. března 1930 Praha) český spisovatel.
Jirásek se narodil ve východočeském Hronově u Náchoda. Otec byl původně tkalcem, pak pekařem. Jirásek vystudoval na německém piaristickém gymnáziu v Broumově, na českém gymnáziu v Hradci Králové a později na pražské univerzitě historii. Čtrnáct let žil v Litomyšli a působil tam jako gymnaziální profesor dějepisu.
Pak přešel do Prahy, kde pokračoval v pedagogické práci i literární tvorbě. Udržoval osobní styky s Alšem, s nímž sdílel obdobné umělecké představy a plány, a se spisovateli lumírovského kruhu – Sládkem, Vrchlickým, Thomayerem, navázal přátelství s Wintrem, Raisem, Šimáčkem, trvalé kontakty měl s mladšími – Macharem, Kvapilem, Nejedlým. Od roku 1909 byl v důchodu a věnoval se výhradně literatuře. Z Prahy často zajížděl do rodného Hronova, ale též podnikal studijní cesty do míst, kam umisťoval děj svých povídek a románů.
Literární dráhu zahájil veršovanou tvorbou v národním a vlasteneckém duchu. Svoje prózy zaměřoval na realitu současného venkova. Začínal v 70. letech, přímo za časů ruchovců, pracoval však ještě ve 20. letech našeho století. Jeho prvním větším literárním pokusem byla rozsáhlejší historická povídka Skaláci (1875), posledním dílem se stal nedokončený román Husitský král. Více než 50 let psal povídky (Povídka z hor, 1878; Z bouřlivých dob; Rozmanitá próza).
Rozpětí Jiráskova historického záběru je obdivuhodně široké. Zahrnuje období bájné, předdějinné (Staré pověsti české), které vstoupily do četby pro děti a mládež. Podobě šťastný osud měly zhruba 100 stránkové balady, idyly a romance, vyhledávané dodavateli, ilustrátory a potom i filmem (Filosofská historie, 1878; Maryla, 1887; Zahořanský hon, 1889; Balada z rokoka, 1905). První cyklus doby pobělohorské v jednosvazkových příbězích komponovaných v duchu novel (Skaláci, 1875; Skály, 1887; Poklad, 1885; Na dvoře vévodském, 1881). Jako dobrodružný román (V cizích službách, 1885), či jako povahopisný obraz (Psohlavci). Druhý cyklus obrazů z českých dějin má ráz románových epopejí a kronik. Obsáhly proměny Čech od počátku husitství po jeho rozpad (v rozlehlých románech Mezi proudy I – III, 1891; Proti všem, 1894; Bratrstvo I – III, 1900 – 1909), tlak rekatolizace (Temno, 1915), vzestup Čech od sklonku 18. století po 1848 (F. L. Věk I – V, 1890 – 1907; U nás I – IV, 1897 – 1904). Husitský král I – II, 1920 – 1930, o panování Jiřího z Poděbrad zůstal nedokončen.
Divadelně úspěšné hry ze současné vesnice, přispívají k prosazování realismu na jevišti (Vojnarka, 1891; Otec, 1895). I hry historické (Emigrant, 1898; Jan Žižka, 1903; Jan Hus, 1911; Jan Roháč, 1904). Trvalou součástí repertoáru domácích divadel se stala pohádkově laděná Lucerna, 1905.

Václav Kliment Klicpera, významný český dramatik a spisovatel, se narodil 23. 11. 1792 v Chlumci nad Cidlinou, zemřel 15. 9. 1859 v Praze. Vyučil se sice řezníkem, ale nakonec absolvoval vysokoškolské studium a stal se gymnazijním profesorem, nejprve v Hradci Králové a později v Praze. Psal básně, prózu, ale jeho zájem se upnul především k divadlu. Napsal více než 50 divadelních her různých žánrů, dodnes živá je ovšem výhradně jeho tvorba veseloherní. Mezi nejznámější komedie patří Zlý jelen, Divotvorný klobouk, Hadrián z Římsů, Rohovín čtverrohý, Každý něco pro vlast, Veselohra na mostě, Ptáčník nebo Ženský boj.

Studoval na gymnáziu v Praze (1931 až 39), jeho studia češtiny a filozofie na Karlově univerzitě však přerušila válka (absolvoval 1950). Za okupace zkusil několik povoláni: sportovního redaktora, úředníka, laboranta. První tři léta po válce pracoval v redakcích novin, pak v dramaturgii Čs. státního filmu (1948 až 1952), v redakci nakladatelství Čs. spisovatel (1952-59), kde byl poslední tři léta šéfredaktorem. Od r. 1959 je šéfredaktorem Divadelního a literárního jednatelství.
Kocourkova publikační činnost (verše, prózy, fejetony) se datuje od gymnazijních let (Studentský časopis, Mladá kultura i pod pseud. Cattler, Psohlavec, později Lidové noviny). Po válce tiskl povídky, úvahy, kritické stati, epigramy v Tvorbě, Dikobrazu, Kytici, Novém životě, Květnu, Literárních novinách, Kultuře aj., psal doslovy, autorsky se účastnil na revuích Divadla satiry (Cirkus plechový; Zvláštní vydání; Ferda, sirky, zeměkoule).
Uspořádal antologii z čes. povídek Země kytice (1955). V epigramech, jimiž debutoval a jež tvoří jednu ze složek jeho tvorby, převyšuje Kocourek průměr dobové satiry jen kulturou slova. V povídkách psychologické ražby hledal za sportovní látkou (Sportovní povídky) mravní problémy mládí své generace. Podstatnou složkou K. spisovatelského zájmu je literatura pro mládež a v ní klasické dobrodružné látky, jež překládal, převyprávěl, dramatizoval a dotvářel.

(1919–1992) Významný česká teatrolog, překladatel, dramaturg a vysokoškolský pedagog na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Narodila se 8. srpna 1922 v Praze. V roce 1946 ukončila studia na přírodovědecké fakultě UK v Praze, v roce 1949 absolvovala farmaceutickou fakultu UK v Hradci Králové. Původním povoláním lékárnice, prozaička, autorka téměř 50 knih, z nichž většina je věnována dětem. Ve své tvorbě pro děti navazuje ponejvíc na lidovou slovesnost východních Čech, především Krkonoš. Autorka folklorních vyprávění, rozhlasových her, próz a divadelních her.
Z díla: Jak přišla basa do nebe, Krakonošův rok, Hořký bejlí, Korvetní kapitán Korda, Kariéra bílé vrány, Lékárna u Tří koček, Třikrát denně kapka rosy, Recept na štěstí, Jak překročit Rubikon, Náhrdelník z motýlků.

František Langer, český spisovatel, dramatik, legionář a vojenský lékař. Narodil se 3. 3. 1888 v Praze. Po maturitě vystudoval lékařskou fakultu. V roce 1911 spolu s J. Haškem založil bohémskou Stranu mírného pokroku v mezích zákona, stýká se s významnými umělci té doby. Redigoval časopis Umělecký měsíčník (1912-14). Když ve válečném roce 1914 ukončil studia, byl jako voják odvelen do Bukoviny, kde byl raněn. V roce 1916 se v Haliči nechá zajmout a poté vstupuje do Československých legií, kde působí jako vojenský lékař. V únoru 1920 se Langer vrací přes Japonsko a Čínu se svojí ruskou manželkou ze Sovětského svazu domů. Po návratu z 1. světové války pracoval jako vojenský lékař, přispíval do Lidových novin. V letech 1934–1938 působil jako dramaturg Městského divadla na Vinohradech. Před nacisty v roce 1939 emigroval přes Polsko do Francie, kde byl šéfem zdravotnictví československé armády, o rok později se přemisťuje do Anglie, kde m. j. přispíval do vysílání BBC. V Londýně byl až do roku 1945. Po návratu do vlasti byl povýšen do generálské hodnosti, v roce 1947 mu byl udělen titul Národního umělce. Po únoru 1948 odešel do ústraní. Jeho knihy vycházely jen výjimečně, hry se nehrály. František Langer byl nositelem britského vyznamenání D. S. O. (Distinguished Service Order) a francouzského řádu Čestné legie. Nejvýznamnější součástí jeho díla je dramatická tvorba. Zemřel 2. srpna 1965 v Praze.

Narodil se 29. července 1885 v Pardubicích. V patnácti letech utekl z domova ke kočovnému divadlu. V šestnácti letech se definitivně rozešel s rodinou a zapsal se na pražskou Akademii výtvarných umění.
V roce 1906 vystupuje společně s Eduardem E. Schmidtem v prvním pražském kabaretu U Labutě Na Poříčí. Z Emila Pittermanna se díky vysoké hubené postavě stal Longen a Schmidt přijal jméno Bass.
V roce 1907 spoluzakládá Longen avantgardní malířskou skupinu Osma (patřili sem mimo jiné Otakar Kubín, Emil Filla, Bohumil Kubišta). V roce 1910 ho angažoval Karel Hašler do nového kabaretu Lucerna.
V roce 1913 si založil vlastní kočovný kabaret, v němž vystupoval společně se svou ženou Xenou a manželi Nollovými. Pro finanční neúspěch musel svoji společnost rozpustit a odjel s Xenou do Berlína, pak do Terstu a zde kabaret úspěšně provozovali. Začátek 1. světové války tuto činnost ukončil.
V roce 1918 byli oba manželé angažováni do Národního divadla ve slovinské Lublani, Longen též jako režisér a šéf výpravy. Po návratu do Prahy nastoupil Longen do kabaretu Červená sedma, který vedl Eduard Bass. V květnu 1920 zakládá kabaret Bum. Sešli se zde nejpopulárnější pražští komici – Ferenc Futurista, Vlasta Burian, Eman Fiala, Saša Rašilov, Josef Rovenský, Karel Noll. I tento projekt brzy končí.
S novou divadelní sezónou 1920/21 zahajuje Longenova Revoluční scéna. K nejvýznamnějším inscenacím patřil Büchnerův Vojcek (prem. 20. 11. 1920), dále Tonka Šibenice (prem. podzim 1921), hra Egona Ervina Kische v hlavní roli s vynikající Xenou Longenovou, a postupná dramatizace Haškova Švejka (prem. 1. 11. 1921).
Po rozpadu Revoluční scény v roce 1922 odjel Longen do Německa a zde se stal ředitelem berlínského kabaretu Wilde Bühne. pak půl roku provozoval divadlo v Brně a konečně přijal angažmá v pražském Rokoku. Zde se dal zcela do služeb hvězdy souboru – Vlasty Buriana. Longen „udělal“ Buriana jako herce. V Rokoku a posléze v Divadle Vlasty Buriana působil s různými přestávkami až do roku 1934.
Do zvukového filmu vstoupil jako představitel hlavní role ve špionážním dramatu Aféra plukovníka Redla (1931). V následujících letech spolupracoval na řadě filmů. Ve třicátých letech filmaři převedli na plátno pět Longenových komedií psaných přímo pro Vlastu Buriana. Nejslavnější z těchto adaptací je C. k. polní maršálek (prem. 24. 10. 1930), první Burianův zvukový film. Hra vznikla již v době Longenova působení v Rokoku v první polovině dvacátých let a patřila k vůbec nejúspěšnějším představením Rokoka a později i Divadla Vlasty Buriana. Úspěch podnítil sérii veseloher, v nichž „král komiků“ vystoupil v rolích známých z jeviště svého divadla. Patří k nim Funebrák (rež. Karel Lamač; 1932), Anton Špelec, ostrostřelec (rež. Martin Frič; 1932), Pobočník Jeho Výsosti (rež. Martin Frič; 1932) a již zmíněná Nezlobte dědečka. V roce 1934 přibyla ještě původní filmová komedie Miroslava Cikána Hrdinný kapitán Korkorán na Longenův námět. V roce 1935 ho přizval Martin Frič ke spolupráci na filmu Jedenácté přikázání podle frašky F. F. Šamberka.
E. A. Longen zemřel 24. dubna 1936 na perforaci žaludečního vředu. Filmová kariéra tohoto všestranného tvůrce se ale uzavírá až půl roku po jeho smrti – režisér Václav Binovec natočil podle scénáře z Longenovy pozůstalosti komedii z fotbalového prostředí Naše jedenáctka (prem. 9. 10. 1936).