www.artur.cz

Peter Handke, rakouský dramatik, spisovatel, scenárista a překladatel, se narodil 6. prosince 1942 v Griffenu v Korutanech. Jako dítě žil krátce s matkou ve východním Berlíně, pak se vrátil do Korutan. Od r. 1954 byl v internátním katolicko-humanitním lyceu v Tanzensbergu, ve studenském časopisu Fakcel (Pochodeň) publikoval své první texty. Pak studoval na gymnáziu v Klagenfurtu a po maturitě práva v Grazu. Po prvních literárních úspěších se připojil ke skupině Forum Stadtpark der Gratzer Gruppe a v roce 1965 zanechal studií, poté co nakladatelství Suhrkamp přijalo jeho rukopis Die Hornissen (Sršňové). V roce 1966 byla uvedena jeho provokativní hra Spílání publiku. V osmdesátých letech cestoval po Aljašce, Japonsku a Jugoslávii, z cest pak čerpal pro své literární práce. V jedné z nich prezentoval v roce 1996 Srby jako oběti občanské války, dokonce stál při procesu s Miloševičem v Haagu před soudem jako svědek obhajoby. V jeho bohatém literárním díle najdeme třináct divadelních her a desítku filmových a televizních scénářů.

Václav Havel, (5. října 1936 Praha – 18. prosince 2011 Vlčice-Hrádeček) byl český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a později politik. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003). V 60. letech 20. století působil v Divadle Na zábradlí jako kulisák a uplatnil se zde jako dramatik především „absurdními dramaty“ Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem Pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době kromě dalších divadelních her také napsal vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978). Po vypuknutí Sametové revoluce v listopadu 1989 se Václav Havel stal jedním ze spoluzakladatelů hnutí Občanské fórum a byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Později opakovaně prezidentem České republiky. Světově se proslavil i dramaty v nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, byrokracie a jazyka, a také svým esejistickým dílem. Po ukončení posledního funkčního prezidentského období uvedl a později sám režíroval jako film svou poslední hru, kterou nazval Odcházení.

Dívčím jménem Daňková. Oba rodiče Olgy Hejné byli legionáři; otec, voják z povolání, byl od roku 1928 v důchodu. V roce 1939 onemocněla Hejná dětskou obrnou. V letech 1940–45 navštěvovala hradecké reálné gymnázium, ale neukončila ho, neboť v témže roce začala studovat sochařství u Jana Laudy na AVU. Po absolvování (1950, titul akademická sochařka) pracovala jako sochařka (do roku 1967) a spisovatelka ve svobodném povolání a věnovala se výchově svých dětí. – Od roku 2000 žije v Domažlicích. Přispívala do různých periodik: Mateřídouška, Ohníček, Sluníčko, Zlatý máj, Pionýr, Včielka (Bratislava). Od roku 1947 psala pro Čs. rozhlas (zpočátku pod dívčím jménem) pohádky, od roku 1961 zejména pro pořad Hajaja, jehož vznik inspirovala. Na televizním vysílání pro děti se podílela od roku 1957. Účastnila se rovněž řady dětem určených sborníků. Celý život zasvětila výtvarné tvorbě, a to především v oblasti knižní ilustrace (ilustrovala si sama některé vlastní knížky), v oboru drobné korálkové plastiky (její díla jsou zastoupena v tuzemských galeriích a v Galerii Corning v New Yorku) a v posledním desetiletí i koláže. Samostatně vystavovala v Praze v Českém spisovateli (1981), v Albatrosu (1988), v Nové Pace (1990); společně s manželem v Domažlicích (2005, 2007) a s manželem a synem ve Starých Hradech (1989). Hejná se věnuje výhradně tvorbě pro děti. Do literatury vstoupila v 60. letech, kdy se v písemnictví pro mládež začaly hledat nové možnosti námětové a výrazové. Obohatila je pohádkami a povídkami zobrazujícími pocitový a představový svět malého dítěte jeho vlastním pohledem. Pohádky Olgy Hejné jsou založeny na principu dětské hry, který umožňuje zachycovat reálné podněty prostřednictvím fantastických či absurdních a humorných situací (Povídám ti... , Slavík pod deštníkem). Její pohádkové vyprávění se nezřídka rodí z dětské jazykové hry (Kouzelník Mařenka, Bubáci z Pampelic). Formálním hledačstvím (využití zkratky, náznaku, nonsensu, komické nadsázky) a impresivním, emocionálním viděním i obrazným asociativním jazykem (Popletená pohádka, Knoflíková pohádka), právě tak jako personifikací věcí a zvířat a metaforičností, se řadí po bok Aloise Mikulky, Miloše Macourka a Daisy Mrázkové, v některých textech se však dostává až do polohy literárního experimentu, přesahujícího recepční možností dětského vnímatele (Žluťásek Apolenka). Obdobně jako andersenovská pohádka pak Hejná podporuje poetizací všední skutečnosti, snovostí a imaginativností představivost malého čtenáře (Potrhlá růže, Bratři brouci, Bílý panáček), vždy ovšem usiluje o výchovu dítěte k sebedůvěře. Kromě pohádky pěstuje autorka i příběhovou prózu.

Ödön von Horváth (1901-1938), rakouský dramatik a prozaik maďarského původu. Narodil se ve městě Fiume (Rijeka). Jakožto syn maďarského šlechtice získal vzdělání v německém i v maďarském jazyce, psal však výhradně německy. Studoval filozofii a germanistiku v Budapešti, Vídni, Bratislavě a Mnichově. V letech 1924-34 žil v Berlíně. V roce 1933 byl vyšetřován gestapem a jeho dílo bylo v Německu zakázáno. Odešel do Rakouska, odkud emigroval před nacistickým záborem do Švýcarska, ale později nešťastnou náhodou zahynul v Paříži.

František Hrubín, básník, dramatik a překladatel se narodil 17. září 1910 v Praze v rodině stavitele. Dětství prožil v Lešanech, v roce 1932 ukončil maturitou studia na gymnáziu v Praze. Rozhodl se studovat filozofii a pedagogiku na Karlově univerzitě, ale studia nedokončil. Od roku 1934 pracoval jako knihovník v pražské Městské knihovně, později na ministerstvu informací. Roku 1946 se stal spisovatelem z povolání. Podílel se na vzniku časopisu pro děti Mateřídouška, který v letech 1945-50 redigoval a také odborného časopisu pro literaturu pro děti Zlatý máj. V roce 1956 vystoupil s kritickým projevem na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů. Odsoudil propojení literatury a politiky a ozval se proti pronásledování perzekuovaných spisovatelů. Tím se i on stal spisovatelem často režimem pronásledovaným a režim mu někdy toleroval jen činnost překladatelskou a psaní knížek pro děti, jindy mu ponechal větší prostor pro realizaci. Vedle bohaté tvorby básnické pro dospělé i pro děti, významně přispěl k moderní české dramatické tvorbě především svým dramatem Srpnová neděle (1958), na které navázal v roce 1961 svou další hrou Křišťálová noc. Obě hry s velkým ohlasem uvedlo v premiéře Národní divadlo v režii Otomara Krejči, Srpnová neděle se dočkala i filmové podoby (rež. O. Vávra). Pro otáčivé jeviště v Českém Krumlově napsal na motivy francouzské pohádky poetickou hru Kráska a zvíře. Historické téma zpracoval v dramatu Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách (1969). Filmovou podobu dostala také jeho lyricko-epická báseň z roku 1962 Romance pro křídlovku a novela z roku 1964 Zlatá reneta (oba filmy v režii O. Vávry). František Hrubín se rozhodl přeložit i slavnou Rostandovu hru Cyrano z Bergeraku, překlad už bohužel nedokončil. Zemřel 1. března 1971 v Českých Budějovicích.

Victor Hugo (26. února 1802, Besançon – 22. května 1885, Paříž) – francouzský básník, prozaik, dramatik, esejista, politik, vrcholný představitel romantismu. Hugův otec byl vysoce postavený důstojník v Napoleonově armádě. Byl ateistický republikán, který považoval Napoleona za hrdinu; jeho matka byla extrémní katolická royalistka. Hugova první díla v poezii a próze odrážela ještě matčinu oddanost víře a králi. Teprve později, během událostí vedoucích k revoluci v roce 1848, se Hugo stal stoupencem volnomyšlenkářství a přívržencem republiky. V r. 1819 založil Victor Hugo se svým bratrem Abelem čtrnáctideník Le Conservateur littéraire, ve kterém otiskoval literárněkritické stati a divadelní recenze. Přes monarchistické zaměření časopisu se v něm již začal zabývat otázkami svobody ducha a s tím spojeného svobodného vyjadřování umělce. Hugo vydal svůj první román Han z Islandu (Han d'Islande) roku 1823 a druhý o tři roky později, Veliký Jargal (Bug-Jargal) roku 1826. Mezi roky 1829 a 1840 vydal pět básnických sbírek (Les Orientales, 1829; Les Feuilles d'automne, 1831; Les Chants du crépuscule, 1835; Les Voix intérieures, 1837; a Les Rayons et les ombres, 1840), které upevnily jeho reputaci jako jednoho z největších básníků tehdejší doby. Roku 1845 vstoupil Hugo do politiky a byl jmenován senátorem, v horní komoře se vyslovoval pro návrat Ludvíka Bonaparta, po rozpuštění senátu (1848) úspěšně kandidoval do parlamentu. Ačkoliv byl zprvu politickým stoupencem Napoleona III., brzy vystupoval jako jeho odpůrce a jako zastánce liberálního socialismu. V důsledku převratu provedeného Napoleonem III. v roce 1851 byl nucen odejít do exilu, ve kterém žil téměř dvacet let. Krátce pobýval v Bruselu (1851) poté v Jersey (1852–55) a nakonec zamířil na menší ostrov Guernsey (1855–70). Zde také prožil další osobní tragédii se svojí krásnou, ale psychicky labilní nejmladší dcerou Adèle, která ho doprovázela do vyhnanství. Jeho tvorba reflektovala jak politické události, tak jeho osobní, mnohdy tragické životní zážitky, dojmy a vzpomínky z cest i exilu. Přestože Napoleon III. prohlásil všeobecnou amnestii v roce 1859, Hugo zůstal v exilu do té doby, než byl Napoleon III. donucen vzdát se trůnu po porážce Francie v prusko-francouzské válce. Do Paříže se za bouřlivých oslav vrátil až roku 1870 v době, kdy Francie byla poražena pruskými vojsky, a přiklonil se k ideálům Komuny. Předtím, než se Hugo mohl natrvalo usadit ve Francii, naposledy uprchl do Guernsey (1872–73), poté, co zažil obléhání Paříže (1870–71). Roku 1875 se stal senátorským delegátem a brzy nato senátorem. Roku 1881 byl znovu zvolen senátorským delegátem a roku 1882 se znovu stal senátorem; psal další různorodá díla, z nichž řada byla vydána až po jeho smrti. Victor Hugo je autorem klasicistních básní a romantických dramat a románů, v nichž mísil postupy černého románu se zásadami kritického realismu. Ve své tvorbě spojoval snové, filozofické, politické a lyrické oblasti, mísil tragično a komično, krásu a ošklivost, vznešenost a grotesknost a z pozice humanisty se nadčasově dotkl řady sociálních problémů světa.

Henrik Ibsen (nar. 2. března 1828 ve Skien – zemřel 23. května 1906 v Oslo) – norský dramatik a básník, jehož tvorba předznamenává modernistické směry konce 19. století, významný průkopník moderního realistického dramatu. Byl synem bohatého obchodníka, který však záhy po synově narození zbankrotoval a ztratil všechen majetek. Ibsen odešel brzy z domova a do třiadvaceti let pracoval jako lékárnický učeň a pomocník v Grimstadu, kde vzniklo i jeho první drama-Catilina. Touha po vzdělání vedla Ibsena k samostudiu a ke složení maturity. S rodinou se rozešel natrvalo. Živil se jako novinář, psal divadelní kritiky. Jako dramaturg pracoval v prvním norském divadle v Bergenu. V roce 1857 působil jako první ředitel Norského divadla v Kristiánii. Divadlo však zkrachovalo, musel si proto přivydělávat psaním příležitostních básní. Po získání stipendia na studijní cestu za poznáním divadel v jiných evropských zemích odjel Henrik Ibsen do Itálie. V Itálii a Německu zůstal 27 let. Materiálního zajištění se mu dostalo až přiznáním tzv. básnické gáže od parlamentu. Do Norska se vrátil až v roce 1891.

Eugène Ionesco se narodil 26. listopadu 1912 ve Slatině v Rumunsku. Jeho otec byl rumunský advokát, matka Francouzka. Dětství až do svých třinácti let strávil Ionesco ve Francii. Do Francie se definitivně vrátil v roce 1940.
Svou první divadelní hru Plešatá zpěvačka uvedl v roce 1950. Pak byla uvedena jeho Lekce (1951). Pokračoval hrami Židle (1952), Oběti povinnosti (1953), Amadeo, anebo jak se ho zbavit (1954). Začíná formovat okruh jeho obdivovatelů. Oceňují komično rodící se z absurdity, zaujme je rozbourání klasické formy dramatu, nepřítomnost intriky, degradace jazyka. Ionesco vytvořil ve hře Nenajatý vrah (1959) postavu Bérengera, jakéhosi svého „dvojníka“ kterou nacházíme i v dramatikových dalších hrách Nosorožec (1958), a Král umírá (1962).
V roce 1970 byl Ionesco přijat do Francouzské akademie.
V roce 1972 napsal Macbetta, jednu ze svých posledních her. Ionesco zemřel 28. března 1994 v Paříži.

Alfred Jarry (8. září 1873 Laval, Mayenne – 1. listopadu 1907 Paříž) byl francouzský básník, romanopisec a dramatik. Jeho nejznámějším dílem je divadelní hra Ubu králem, která bývá chápána jako předchůdce absurdního dramatu. Alfred Jarry se narodil do velkoobchodnické rodiny. Na gymnáziu v Rennes jej zaujal profesor fyziky jménem Hébert, který pro své žáky ztělesňoval veškerou směšnost světa. Hébert se stal hlavním hrdinou Jarryho studentské literatury, z níž lze jmenovat především text nazvaný Poláci (Les Polonais). Rok před maturitou Jarry tento text přetvořil do formy komedie, čímž vznikla první verze Krále Ubu (zde však hlavní hrdina nesl jméno Ébé – vzniklé nedbalou výslovností profesorova jména – transformace na Ubu přišla až o osm let později). Díky své publikační činnosti se Jarry seznámil s Marcelem Schwobem, zvláště pak s Alfredem Valettem (vydavatelem časopisu Mercure de France) a jeho ženou Rachilde, v jejichž domě v roce 1894 poprvé uvedl svou hru Ubu králem (Ubu roi). Spolupracoval s Mercure de France a s Revue Blanche. O dva roky později získal místo v blízkosti Lugné-Poa, který mu svěřil program Théâtre de l'Œuvre, kde se 10. prosince 1896 konala premiéra Ubu králem. Premiéra doslova šokovala francouzské publikum. Od té doby publikoval díla zabývající se především osobností otce Ubu. Od roku 1894 do roku 1895 řídil spolu s Remy de Gourmontem tříměsíčně vycházející Ymagier („Sbírka starých i nových rytin námětem studijně uměleckým a filologickým“). Později založil i Perhinderion, který stačil vyjít jen ve dvou číslech. V roce 1897 vyčerpal veškeré své dědictví (především za vydávání časopisu Ymagie), ale stačil si pořídit loď L'As, která vešla do literatury v knize o doktoru Faustrollovi. Po dobu asi šestí měsíců Jarry bydlel u svého přítele a avantgardního malíře Henriho Rousseaua, se kterým se Jarry seznámil na jeho výstavě. Mezi jeho druhé nejvýznamnější souborné dílo patřily Skutky a názory doktora Faustrolla, patafyzika, které bylo vydáno až posmrtně (na Jarryho přání, aby kniha vyšla až v době, která ji bude s to pochopit) a které patafyziku zobrazuje jako „vědu imaginárních výsledků“. Znovuzrození patafyziky nastalo v roce 1948 po založení Collegium Pataphysicum. Toto Collegium pravidelně uděluje Řád velkého panděra, jehož nositeli se mohou stát jedině ti, jež mají přinejmenším čtyři libovolné předky a méně jak tři oči. Mezi významnými nositeli tohoto řádu potkáváme: Eugèna Ionesca, Borise Viana, Jacquese Préverta a další.

PhDr. Hanuš Jelínek (pokřtěn Jan Křtitel Jelínek, 3. září 1878, Příbram – 27. dubna 1944, Praha) byl český básník, esejista a divadelní kritik. Propagátor sblížení české a francouzské kultury. Jelínek napsal francouzsky psané Dějiny české literatury, vzpomínky Zahučely lesy. Přeložil mimo jiné Zpěvy sladké Francie, z češtiny do francouzštiny přeložil díla Karla Hynka Máchy, Františka Halase a Karla Čapka.