www.artur.cz

1. 7. 1899 Plzeň - 6. 11. 1951 Praha Autor humoristických próz a kabaretních výstupů, publicicista; divadelní a filmový herec. Vl. jm. Jindřich Šolle, podepisoval se též Jindra Plachta. Narodil se v rodině strojního zámečníka. Po maturitě na plzeňské obchodní akademii (1917) pracoval v Ústřední bance spořitelen, 1918-19 jako úředník expozitury v Krakově. 1919 odešel do Prahy a do 1927 (kdy byl předčasně penzionován ze zdravotních důvodů) byl zaměstnancem Poštovního úřadu šekového, poté se věnoval již soustavně divadelní a filmové činnosti. S divadlem začínal za studií v rodišti (jako statista v plzeňském divadle a člen amatérské skupiny Jaro). Po příchodu do Prahy vystupoval sólově: zprvu na večírcích různých spolků a v Revoluční scéně, 1920 v nuselském kabaretu Satyr, od 1921 Červené sedmě, dále ve Waltnerově kabaretu Dales, v Rokoku a ve Varieté. Od 1924 (angažmá od 1927) hrál v Divadle V. Buriana (zároveň 1925 hostoval v Nár. divadle, 1928 spolupracoval se skupinou Dada v divadle Na Slupi), 1929-30 v Osvobozeném divadle, 1930 přešel do Rokoka a t. r. opět do Divadla V. Buriana (do 1933),1933-37 působil v Osvobozeném divadle, 1937-38 v Tylově divadle v Nuslích,1938-41 v Divadle U Nováků, 1941-44 ve Velké operetě a zároveň pohostinsky v Nezávislém divadle. Po válce se stal členem Divadla 5. května (1945-48), přičemž vedl zájezdové soubory Vesnické divadlo a Divadlo pod Plachtou (po 1948 se podílel na činnosti tzv. kulturních úderek zajíždějících mezi dělníky horníky). 1948-49 působil v Nár. divadle,1949-50 v divadle Umění lidu v Karlíně (jako umělecký vedoucí) a 1950-51 v Ústředním divadle českosl. armády. Příležitostné literární činnosti souvisí s krystalizací jeho svérázného komediálního herectví; v postavě paní Acetylénové (nejdříve v kabaretních sólových výstupech a posléze humoreskách) vytvořil groteskní lidový typ. Povídky, fejetony a causerie publikoval převážně časopisecky: hlavně v Lidových novinách a v Českém slově, v polovině 30. let zejména v týdeníku Ahoj na neděli. Jeho jemný humor, inspirovaný stylem K. Poláčka, těžil ze situací, banalit a hovorů odpozorovaných z všedního života (komentátorství společenského života charakterizuje i rozsáhlý seriál črt stylizovaných jako zápisky Martina Člověka z poloviny 30. let), s groteskní i laskavou nadsázkou a s osobitou poetičností upozorňoval též na omezenost a sobectví svých současníků, např. v próze Pučálkovic Amina, zachycující život úřednické rodiny destruovaný mimořádnou událostí (z domnělého štěněte bernardýna vyrůstá žirafa). Po válce se Plachta vrátil k publicistice, psal satiry a humoresky (často v duchu dobového budovatelského nadšení); je autorem scénáře filmu Pan Novák (1949).

Komediální tvorba Plautova byla mimořádně oblíbená po celá století v antickém Římě a některé z jeho komedií se objevují na scénách divadel do dnešních dnů. Z jeho díla, které čítalo snad až 130 titulů se nám v celistvé podobě zachovaly tři desítky her, které už za antiky byly hodnoceny jako jeho komedie nejlepší a také jako díla, která bezesporu pocházejí z jeho pera. Dnes se nejčastěji setkáváme s jeho veselohrami Tlučhuba (též Chlubný vojín), Lišák Pseudolus a Amfitryon. O životě jejich autora nevíme mnoho. Žil pravděpodobně mezi lety 254–184 př. n. l. Narodil se v Sarsině (v dnešní provincii Emilia Romagna) a nesl jméno Titus. Tento pravděpodobně propuštěný otrok odešel brzy do Říma a tam pracoval u divadla, nevíme zda jen jako kulisák, nebo snad i herec. Zde poznal důvěrně divadlo a také získal nové přezdívky: Maccius, což je časté pojmenování omezence a žrouta z římské komedie, a přídomek Plautus, o kterém se soudí, že označoval jeho tělesnou vadu, tedy to, že měl ploché nohy. Ale možná zajímavější je výklad, že slovo „plautus“ označoval herce „na nízkých podrážkách“, tedy herce komedií a lidových postav, na rozdíl od herců, kteří hráli role vznešenějších postav hlavně v tragédiích, kteří chodili na koturnech, tedy v botách s vysokou podrážkou. V té době také začal psát své komedie, které často označoval jako překlady her starých řeckých autorů, se kterými ovšem zacházel velmi volně, mnohdy spojoval motivy z vícera her někdy i různých autorů, příběhy odehrávající se v Řecku a hrané v řeckých kostýmech obsahují zcela volně reálie současného Říma, lidovou mluvu a typický římský humor. Pro Plautovy komedie a jejich jevištní realizace je příznačné používání hudby a písní, které nejsou pouhými vložkami, nýbrž posunují děj (v čemž jsou svým způsobem blízké dnešnímu muzikálu či starší operetě. Po jistou dobu se Plautus pokoušel podnikat (v námořní plavbě), ale brzy zkrachoval a pravděpodobně pracoval jako nádeník ve mlýně. I zde ale psal neúnavně své komedie a protože se stal jako autor miláčkem publika, k divadlu se zase navrátil.

Gabriela Preissová, rozená Sekyrová, podruhé provdaná Halbaertová, , se narodila 23. března 1862 v Kutné Hoře, zemřela 27. března 1946 v Praze.
Psala též pod pseudonymem Matylda Dumontová nebo Matyda Dimová.
V mládí žila v Plaňanech, v letech 1872 – 73 navštěvovala dívčí školu v Praze. Bydlela u svého strýčka archiváře a spisovatele F. Dvorského a díky němu se také mohla seznámit s řadou českých spisovatelů a s vlasteneckým děním. V osmnácti letech se provdala za Jana Preisse, který byl pokladníkem hodonínského cukrovaru. Zde poznala dobře moravské Slovácko. Od r. 1890 žila v Oslavanech, v následujících dvou letech pobývala na statku Jelenik (Hirschenau) u Celovce v Korutanech a zde se zajímala o život Slovinců. V roce 1898 se přestěhovala do Prahy. Když o deset let později ovdověla, provdala se za plukovníka rakouské armády Adolfa Halbaerta, kterého následovala do Puly v Istrii. Za 1. světové války pomáhala ruským zajatcům v milovickém táboře. Ráda cestovala a tak navštívila například Rusko, Halič, Francii a Itálii. Po válce žila v Praze a léto trávívala v Chlumu u Třeboně.

Dramatické dílo: Gazdina roba, Její pastorkyňa, Podvečerní selanky, Cestou za štěstím.

Velký ruský básník, prozaik a dramatik (nar. 26. 5. 1799 v Moskvě, zemř. 29. 1. 1837 v Petrohradu) pocházel ze staroruské šlechtické rodiny. Po studiích na prominentní škole v Carském Selu pracoval jako úředník v Petrohradu. Stýkal se s liberální mládeží, psal svobodomyslné verše, v roce 1820 byl vypovězen do jižního Ruska (Kišiněv, Oděsa), později internován na rodinném statku ve vsi Michajlovská. Car Mikuláš I. mu po svém nástupu na trůn v roce 1826 povolil pobyt v Moskvě. Puškin musel svá díla předkládat ke schválení nikoli běžné cenzuře, ale samotnému carovi. V roce 1831, kdy se oženil, přesídlil do Petrohradu a opět vstoupil do státních služeb. Trápily ho hmotné starosti a nedostatek klidu na práci, byl ale přesto uznávanou autoritou ruského kulturního života. Zemřel na zranění, které utrpěl při souboji, do kterého ho vehnaly intriky u dvora. Jen menší část jeho bohaté tvorby tvořila dramata, z nichž asi nejvýznamnější je historická freska Boris Godunov. Na jevištích se ale objevují také zpracování jeho prozaických a básnických děl, jako dramatizace románu Evžen Oněgin, a nemalá řádka podob operních a baletních (Piková dáma, Bachčisarajská fontána aj.)

Významný francouzský dramatik, spolu s Corneillem a Molièrem patřil k „velké trojici“ dramatiků za nebývalého rozkvětu francouzského dramatu a divadla za vlády Ludvíka XIV. Narodil se 22. 12. 1639 v Paříži, zde také zemřel 21. 4. 1699. S výjimkou jedné komedie psal veršované tragédie. Náměty svých dramatických děl čerpal především z antiky, kterou díky svému vzdělání a jazykovému vybavení velmi dobře znal. Volil takové příběhy, které promlouvaly k reálným problémům jeho současnosti. Byl oceňován i za skvělé a dokonalé verše, jeho alexandriny patří k vrcholům francouzského dramatu. Podle přání Ludvíka XIV, jehož mimořádné přízni se těšil, byl jmenován v roce 1673 členem Francouzské akademie.

Mark Ravenhill patří k ikonám takzvané coolness dramatiky, jež koncem devadesátých let minulého století vnesla na evropská jeviště dosud tabuizovaná témata homosexuality, intimity, choroby AIDS (Ravenhill sám je touto nemocí zasažen), rodinného a vůbec mezilidského násilí malých komunit a explicitně zobrazovanou erotiku a sexualitu. Mark Ravenhill se narodil v červnu roku 1966 v Západním Sussexu. Jeho otec je letecký konstruktér, matka sekretářka, mladší bratr pracuje jako novinář. Studoval angličtinu a divadelní vědu na univerzitě v Bristolu. Původně se chtěl stát hercem, ale jak sám říká: „Rychle jsem pochopil, že jiní lidé budou lepší než já.“ Místo toho začal tedy režírovat a psát krátké hry. 1. října 1996 měla v divadle Royal Court premiéru jeho první celovečerní hra Shopping and Fucking, britské úřady však originální název zakázaly uvést na plakáty, takže byla oficiálně uvedena jako Shopping and Fucking. Hra definitivně prosadila novou vlnu, označovanou jako Coolness.

Romain Rolland, francouzský prozaik, dramatik, hudební historik a literární kritik, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1915 se narodil 29. 1. 1886 v Clamecy. Studoval v Paříži historii, zeměpis, filozofii a literaturu, potom v Římě, kde sbíral materiál ke své disertaci o počátcích opery. Byl profesorem na vysoké škole v Paříži, později přednášel na Sorbonně dějiny hudby. V roce 1914 napsal román Jan Kryštof, za který byl oceněn Nobelovou cenou za literaturu. Od té doby se živil již jen jako spisovatel. Ve svých esejích z oblasti politiky, filozofie, divadla a hudby působil na veřejné mínění. Podpořil založení Červeného kříže, vedl čilou korespondenci s mnoha významnými osobnosti z celého světa a šířil své pacifistické a humanistické názory. V určitém čase podporoval myšlenky socialismu a Sovětský svaz, ale brzy svůj postoj změnil. Odsoudil nástup fašistických a nacionalistických režimů. Stal se významným a oceňovaným spisovatelem. Mezi jeho nejvýznamnější prózy patří Dobrý člověk ještě žije (Colas Breugnon), Okouzlená duše nebo Petr a Lucie. Neméně významná je jeho dramatická tvorba, která měly za cíl naplňovat jeho ideu Divadla lidu. Významná jsou jeho dramata z cyklu Divadlo revoluce, mezi které patří u nás často uváděná Hra o lásce a smrti. Významná jsou i jeho díla věnovaná velikánům světové, převážně německé hudby. Zemřel 30. prosince 1944 ve Vézelay v okupované Francii.

EDMOND EUGENE ALEXIS ROSTAND se narodil 1. dubna 1868 v Marseille v zámožné rodině. Jeho dědeček Alexis Joseph Rostand (1769-1854) byl marseilleským starostou, otec Joseph Eugène Hubert Rostand byl ekonom , ale psal i poezii. Rostand studoval práva v Paříži a po nějaký čas uvažoval o diplomatické dráze, ale nakonec se rozhodl věnovat se poezii. 8. dubna 1890 se oženil s básnířkou Rosemonde Etienette Gérardovou, jejímž kmotrem byl básník Léconte de Lisle, poručníkem Alexandre Dumas mladší. S Rosemondou měl Edmond dva syny, Maurice (pozdějšího významného biologa) a Jeana (básníka a dramatika), ale manželství ukončil v roce 1915 Rostandův vztah s herečkou Mary Marquetovou. V roce 1890 odmítla Comédie Française uvést jeho hru Les Deux Pierrots (Dva pieroti, 1890), ale o čtyři roky později s velkým úspěchem uvedla Rostandovu komedii Romantikové (Les Romanesques , 1894). V roce 1895 napsal veršovanou hru La Princesse lointaine (Princezna z daleka) a v roce 1789 napsal „evangelium o třech obrazech“ La Samaritaine (Samaritánka), kterou uvedla Sarah Bernardtová v Théâtre de la Renaissance v Paříži v roce 1897. 7. prosince 1897 v Divadle U brány sv. Martina se odehrála s mimořádným ohlasem premiéra Cyrana z Bergeraku. Po nečekaném úspěchu Cyrana z Bergeraku napsal Rostand drama Orlík (L´Aiglon, 1900), v roce 1904 napsal hru Kokrháč (Chanteclaire), následovala Poslední noc dona Juana (La Dernière nuit de Don Juan, 1911), Od roku 1914 se aktivně věnoval podpoře francouzských vojáků, kteří bojovali na frontách 1. světové války. Edmond Rostand se v roce 1901 stal členem Francouzské Akademie. Zemřel v roce 1918 na španělskou chřipku, kterou se zřejmě nakazil na zkouškách připravované nové inscenace hry Orlík.

Jeden z nejvýznamnějších polských básníků, prozaiků a dramatiků, jehož dílo patří k vrcholům světové literatury dvacátého století, se narodil 9. října 1921 v Radomsku, kde také vystudoval gymnázium a strávil léta německé okupace. V roce 1938 začal publikovat v časopisech. Ve válečných letech (1939 - 1943) pracoval jako dělník a obecní zřízenec. Na sklonku války se účastnil ilegálních akcí, které vyvrcholily jeho působením v Zemské armádě (Armija Krajowa). Po porážce fašismu a osvobození Polska v roce 1945 složil v Čenstochové maturitu a započal studia historie na Jagellonské univerzitě v Krakově. V roce 1949 se přestěhoval do Glivic a od roku 1968 žije ve Vratislavi. Věnuje se literární činnosti.

Vl. jménem Václav Tille se narodil 16. 2. 1867 v Táboře. Na pražské univerzitě studoval slavistiku a romanistiku. V Gebauerově slovanském semináři se zabýval lidovou slovesností. Krátce působil v Univerzitní knihovně, pak pokračoval ve studiu v Paříži. Stal se profesorem srovnávacích dějin literatury.
Publikoval v řadě časopisů, některé spoluredigoval. Věnoval se studiu pohádek, lidového podání, ale také psal divadelní recenze. Založil a redigoval knižnici pro mládež Žeň z literatur.
Ve své činnosti na univerzitě, v časopisech apod. pokračoval i po válce. Věnoval se otázkám kulturně osvětovým, problematice vyskokých škol, knihovnictví, divadlu i nakladatelstké činnosti.
Relativně samostatnou složkou Tilleho díla tvoří jeho původní pohádky, které psal pod jménem Václav Říha. Vychází v nich z tradičních pohádkových motivů a s oblibou svá vyprávění seskupuje do rámcových celků. (Povídka o svatbě krále Jana, Pohádka o třech podivných tovaryších, Říhovy pohádky, Paleček.)
Václav Tille zemřel 18. 10. 1927 v Praze.
Z díla:Skupina pohádek o neznámém rekovi, jenž v závodech získal princeznu za choť, České pohádky do r. 1848, Soupis českých pohádek, České pohádky Boženy Němcové, Divadelní vzpomínky, Ruské divadlo