www.artur.cz

12. 5. 1902 – 29. 8. 1963 Studoval klasické gymnázium v Praze na Žižkově (do sexta), r. 1920 odešel nakrátko do redakce kladenské Svobody. Novinářem byl po celý život. Pracoval v Tribuně, Lidových novinách, v Českém slově, v A-Zetu a konečně v Práci. Byl členem skupiny Devětsil. Přispíval do Mladého socialisty, Června, Cesty, Akademie, Kmene Šibeniček a dalších novin a časopisů.

Johann Nepomuk Nestroy (1801–1862), byl významný rakouský dramatik, herec, libretista a zpěvák, jehož tvorba je spojena především s vídeňským lidovým divadlem 19. století. Původně vystudoval práva, ale záhy se začal věnovat divadlu a stal se jednou z ústředních postav vídeňské scény. Nestroy byl autorem více než osmdesáti her, především komedií a frašek, které vynikají důvtipem, satirou a břitkým jazykem. Ve svých dílech často komentoval společenské poměry a maloměšťáctví své doby, nebál se ironie ani narážek na politiku. Byl také vynikajícím interpretem vlastních postav a jeho herectví si získalo velkou oblibu u publika. Mezi jeho nejslavnější hry patří například Talisman, Čtvero ročních období, Dům čtyř letor nebo Zlý duch Lumpacivagabundus. Nestroy ovlivnil další generace dramatiků i a jeho dílo zůstává významnou součástí rakouského i evropského divadelního dědictví. Zemřel ve Vídni roku 1862, kde je dodnes připomínán jako jeden z nejvýznamnějších tvůrců rakouské divadelní tradice.

Narodil se 26. 5. 1900 v Biskoupkách, zemřel 6. 4. 1958 v Praze. Český básník, spisovatel, dramatik a překladatel, významná osobnost českého poetismu a surrealismu. V roce 1919 ukončil gymnázium v Třebíči a byl na krátký čas odveden za l. světové války do armády. Studoval právnickou fakultu v Brně a filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, žádná studia však nedokončil. Od roku 1922 vstoupil do Devětsilu, v roce 1924 do KSČ. Krátce působil jako dramaturg v Osvobozeném divadle, ale prakticky po celý život byl spisovatelem „na volné noze“. Psal do Rudého práva, Tvorby, Nové scény, Lidových novin. V roce 1934 založil Skupinu surrealistů v ČSR, kterou o čtyři roku později rozpustil. Po 2. světové válce se stal „režimním básníkem“, přiklonil se k tzv. „socialistickému realismu“ a získal svou činností pro KSČ řadu funkcí a ocenění, vč. titulu národní umělec. Jeho básnická tvorba je velmi rozsáhlá a obsahuje řadu pozoruhodných básní. Z divadelních her je nejčastěji uváděno jeho básnické drama Manon Lescaut, které napsal za války pro D34 E. F. Buriana.

Pádraig Ó Snodaigh, irský básník, spisovatel, nakladatel a aktivista, se narodil roku 1935 v irském Carlow. V letech 1951–63 pracoval jako úředník pro elektrárenskou společnost, poté jako pomocný správce Národního muzea a to až do roku 1988. Docházel na University College Dublin, kde prohloubil svůj zájem o irštinu. Je zakladatelem Gaelic League, nevládní organizace podporující irštinu, mluvenou i psanou, která je pod nadvládou angličtiny na ústupu. Stejný cíl sledovalo i nakladatelství Clódhanna Teo, jehož byl předsedou. To převzal a vede ho sám pod názvem Coiscéim. V osmdesátých a devadesátých letech 20. století bylo toto nakladatelství předním prostředníkem pro irsky psané texty. V roce 1966 napsal studii o irských revolucionářích Comhghuallaithe na Réabhlóide, následovala pojednání Hidden Ulster (1973) a Óh Droichead go dtí an Duibheagán (1997). K jeho básnickým sbírkám patří Cumha agus Cumann (1985), Cúl le Cúl (1988) a Ó Pharnell go Queenie (1991). Dále napsal novelu Rex (1981) a krátkou prózu Linda (1987). Je ženatý s umělkyní Cliodhnou Cussen a má šest synů.

(nar. 1929 v Londýně, zemřel 1994 v Shropshire) Významný anglický dramatik, který proměnil tvář britské divadelní scény koncem padesátých let minulého století. Jeho hra Ohlédni se v hněvu předznamenala nástup nové generace dramatiků a prozaiků, která bývá označována jako „rozhněvaní mladí muži". Vedle této hry je nejvíce oceňováno jeho drama Komik. Film Tom Jones, ke kterému napsal scénář, byl oceněn Oskarem.

Zakladatel moderního ruského sociálního dramatu Alexandr Nikolajevič Ostrovskij se narodil 12. dubna 1823 v Moskvě, zemřel 14. června 1886 ve Ščelykovu v Kostromské gubernii. Ostrovskij nastoupil v roce 1840 na gymnázium a už tehdy ho přitahovala literatura a divadlo. Podle přání otce pokračoval ve studiích na právnické fakultě Moskevské univerzity. Více než práva mladého studenta přitahovalo Malé divadlo, kde tehdy hráli významní herci Močalov a Ščepkin. Movitého mladíka lákalo divadlo natolik, že na jaře 1843 ukončil studia. Jeho otec ale Alexeje doporučil k moskevskému soudu. Ostrovskij pracoval u Moskevského komerčního soudu od roku 1845 příštích osm let. Advokátní praxe a zážitky ze Zamoskvorečí mu poskytly nemálo námětů, které využil ve své tvorbě. Svou literární dráhu začal Ostrovskij už za studií. Jeho první literární práce se objevily roku 1847 v novinách Moskovskij gorodskoj listok - dvě scény z komedie Nemajetný dlužník, veselohra Obraz rodinného štěstí a črta Zápisky obyvatele Zamoskvorečí. V roce 1849 dokončil Ostrovskij svou první velkou komedii Ruka ruku myje. Už v této hře se projevily typické rysy autorových dramat: schopnost poukázat na významné společenské problémy skrze konflikty běžného rodinného života, vytvořit výrazné charaktery nejen hlavních ale i vedlejších postav, vložit jim do úst šťavnatý, živý, lidový jazyk. A v neposlední řadě schopnost nalézt závěr dramatického příběhu, který diváka nutí k zamyšlení. Všechny tyto charakteristické momenty nalezneme i v jeho dalších hrách s tím, že nás překvapí i dalšími novými prvky. V lednu 1851 se Ostrovskij rozhodl opustit práci u soudu a věnovat se plně literatuře. Za téměř čtyřicet let napsal Ostrovskij 47 her, na dalších sedmi spolupracoval s jinými autory. Jeho hry žijí na jevištích divadel dodnes a promlouvají v mnohém tak současně, že dokáží popudit ty, kteří na scéně mohou poznat sami sebe. Jeho dramatická tvorba byla významným podnětem pro rozvoj moderního realistického divadla a herectví v Rusku. Na inscenacích jeho her vyrůstala celá generace hereckých i režisérských osobností, které formovaly nové inscenační postupy a herecký styl. Ve svých komediích a sociálně-psychologických dramatech vytvořil galerii typů od majetkuchtivých a krutých kupců, úředníků, statkářů až po celou řadu sluhů, příživníků, nábožensky posedlých poutníků a dalších postav současného života (Ruka ruku myje, Chudoba cti netratí, Výnosné místo, Bouře, Horoucí srdce, Vlci a ovce, Bez věna, Les, Talenty a ctitelé, Viníci bez viny - trilogie o Balzaminovovi, (1857-61). Galerii doplňují pohádkové postavy v poetické „jarní pohádce“ Sněhurka (Sněguročka, 1873), ze které čerpá stejnojmenná opera Rimského Korsakova. Ostrovského dílo nezaznamenává pouze kolorit ruského života a množství lidských typů a osudů, ale mimořádnou pozornost věnuje mravním ideálům své doby. Jeho kritický pohled na nepravosti lidského jednání a charakterů však, jako tomu bývá u velkých umělců, svou dobu přesahuje.

Ivana Peroutková se narodila v roce 1960 v Karviné. V letech 1978 – 1982 vystudovala filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor divadelní a filmová věda. Po škole publikovala divadelní recenze, krátce pracovala v Čs. televizi a pak jako redaktorka nakladatelství Panorama, odkud odešla na mateřskou dovolenou. V roce 1992 jí vyšla prvotina Na vahách života (Road), následovaly převyprávěné Staré pověsti české (ABR) a v roce 2000 novela Dům s vůní zmoklé psí srsti (Artur). V dalších letech napsala několik dětských knížek: Anička a její kamarádky, Anička ve městě, Kouzelné dobrodružství s papouškem Žakem (Albatros a za první jmenovanou obdržela čestné uznání), a Modrý kocourek (Artur). Publikovala dva romány: Nad ledem, pod ledem a Drama Hedviky P. (Olympia). Je scenáristkou komiksové verze Foglarovy knihy Hoši od bobří řeky (Olympia). V roce 2009 jí v nakladatelství Artur vycházejí čtyři knížky pro dospívající dívky: Denisa mezi skleněnými střepy, Denisa a její podzimní můra, Denisa ve víru vloček, Denisa maluje lásku.
Živí se psaním a překládáním. Žije v Praze. Má dceru a dva syny.

Básník a prozaik se narodil 12. ledna 1628 v Paříži.
Za vlády Ludvíka XIV. byl významným advokátem, za ministra financí Colberta pak finančním dozorcem. Vedle básnické tvorby se věnoval lidové pohádce. Významným počinem bylo v této oblasti jeho dílo vydané v roce 1697 Histoires ou côntes du temps passé, avec les moralités, Contes de ma mère Loye (Příběhy a vyprávění z minulých dob, Pohádky mé matky Husy). Jde o první sbírky lidových pohádek vůbec, které pak byly napodobovány v dalších evropských zemích (např. bratři Grimmové, u nás B. Němcová, K. J. Erben a V. Říha). Perrault zemřel 16. května 1703 v Paříži.

Eduard Petiška (14. května 1924 Praha – 6. června 1987 Mariánské Lázně) byl český spisovatel, je autorem více než devadesáti titulů. Jeho knihy byly přeloženy do několika desítek jazyků a staly se populární i v zahraničí. Mezi jeho nejznámější díla patří Staré řecké báje a pověsti a příběhy o Krtkovi. Petiška zasáhl do mnoha žánrů jako básník, romanopisec, povídkář, novelista, autor knih pro děti a mládež, dramatik, teoretik dětské literatury a překladatel. Po roce 1945 nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval srovnávací literaturu u profesora Václava Černého, spolu s germanistikou, navštěvoval však i přednášky profesora Jana Mukařovského z estetiky, přednášky z národopisu, z medicíny a dalších oborů. V období padesátých let, kdy nemohl vydávat pro dospělé, se přeorientoval na tvorbu pro děti, ve které pokračoval až do konce svého života – O jabloňce, O dětech a zvířátkách, Pohádkový dědeček, Jak krtek ke kalhotkám přišel, Krtek a autíčko, Birlibán, Martínkova čítanka. Tvořil i pro mládež – Staré řecké báje a pověsti, Příběhy, na které svítilo slunce, Příběhy tisíce a jedné noci, Čtení o hradech, zámcích a městech. Petiškova „rozsáhlá tvorba básnická i prozaická se svojí nadčasovou kvalitou řadí k předním dílům české literatury 2. poloviny 20. století, a dočkala se řady vydání i překladů do světových jazyků.“

Luigi Pirandello se narodil 28. června 1867 na Sicílii, poblíž města Agrigento, v bohaté patriotické rodině. V dětství měl domácího učitele, po skončení gymnázia odešel studovat filozofii a práva do Palerma. V roce 1887 se přestěhoval do Říma a tam pokračoval ve studiu filozofie. Kvůli neshodám na fakultě je dokončil na univerzitě v Bonnu, kde roku 1891 promoval prací o fonetickém rozboru agrigentského dialektu. O tři roky později se oženil s dcerou otcova společníka a usadil se v Římě. Od roku 1897 vyučoval na katedře stylistiky. V roce 1924 vstoupil do fašistické strany. Dodnes se spekuluje, zda se s fašismem ztotožnil (známá jsou jeho slova „Jsem fašista, protože jsem Ital“) nebo se k Mussolinimu hlásil jen kvůli publicitě. Jeho dílo však nikdy nebylo režimu poplatné. O rok později se díky svým úspěchům stal ředitelem římského divadla Teatro d’Arte. S divadelními zájezdy procestoval Evropu i Ameriku. Roku 1929 byl jmenován členem Italské akademie a v roce 1934 získal Nobelovu cenu za literaturu. Z té se už ale neradoval dlouho, protože roku 1936 zemřel na zápal plic. Nachladil se při natáčení filmu na motivy svého nejznámějšího románu Nebožtík Mattia Pascal.