www.artur.cz

Carlo Gozzi, významný italský dramatik a rival Carla Goldoniho, se narodil v Benátkách 13. prosince 1720. Pocházel z hraběcí rodiny. Jeho otec ale zchudl a proto musel Carlo přerušit studia a vstoupil do armády. Později se začal věnovat divadlu. Psal satiry na své současníky Pietra Chiariho a Carla Goldoniho. Chiarimu vyčítal zastaralé dramatické postupy, Goldonimu pak použití francouzských, tedy cizích forem. Proti tomu postavil svá díla - pohádky (fiabe) - na italské commedii dell'arte a na námětech lidových pohádek. Po roce 1771 psal divadelní hry ovlivněné španělským divadlem (především Calderónem) a překládal francouzské divadelní hry. Jeho nejvýznamnější hry, které zpracovávají pohádkové motivy jsou Král jelenem, Turandot a Láska ke třem pomerančům. Zemřel v Benátkách 4. dubna 1806.

Významný ruský dramatik, překladatel a také diplomat, se narodil 15. 1. 1795 v Moskvě v šlechtické rodině a dostalo se mu výborného vzdělání. Na Moskevské univerzitě absolvoval právnickou, filozofickou a přírodovědeckou fakultu. Ovládal několik evropských a orientálních jazyků, samozřejmě i řečtinu a latinu. Jeho nejvýznamnějším dílem je satirická komedie Hoře z rozumu, která patří k vrcholným dílům ruské klasické dramatiky. Působil v diplomatických službách, významné bylo jeho působení v Persii. Bohužel byl ve svých 44 letech zavražděn během útoku na ruské velvyslanectví v Teheránu 11. února 1829.

Jacob Grimm, německý filozof a spisovatel, narozený 4. 1. 1785 v Hanau, zakladatel německé filologie. Studoval práva, od r. 1808 knihovníkem v Kasselu, 1829 – 37 univerzitním profesorem v Göttingenu (spolu s bratrem Wilhelmem a dalšími liberálními profesory byl propuštěn). Od r. 1841 profesorem na univerzitě v Berlíně a členem Akademie věd. Zemřel 20. 9. 1863 v Berlíně. Jeho bratr Wilhelm Grimm se narodil 24. 2. 1786 rovněž v Hanau, filolog a pohádkář. Studoval práva v Marburku a zde pak byl vědcem "na volné noze". 1814 – 29 byl knihovníkem v Kasselu, 1831 – 37 univerzitním profesorem v Göttingenu, od r. 1841 členem Akademie věd v Berlíně. Zemřel 16. 12. 1859 v Berlíně.
Oba bratři sbírali od r. 1807 německé lidové pohádky. 210 pohádek zahrnuje dílo Německé pohádky bratří Grimmů. V knize Německé pověsti sebrali na 600 pověstí. Společně tvořili i Německý slovník.

Peter Handke, rakouský dramatik, spisovatel, scenárista a překladatel, se narodil 6. prosince 1942 v Griffenu v Korutanech. Jako dítě žil krátce s matkou ve východním Berlíně, pak se vrátil do Korutan. Od r. 1954 byl v internátním katolicko-humanitním lyceu v Tanzensbergu, ve studenském časopisu Fakcel (Pochodeň) publikoval své první texty. Pak studoval na gymnáziu v Klagenfurtu a po maturitě práva v Grazu. Po prvních literárních úspěších se připojil ke skupině Forum Stadtpark der Gratzer Gruppe a v roce 1965 zanechal studií, poté co nakladatelství Suhrkamp přijalo jeho rukopis Die Hornissen (Sršňové). V roce 1966 byla uvedena jeho provokativní hra Spílání publiku. V osmdesátých letech cestoval po Aljašce, Japonsku a Jugoslávii, z cest pak čerpal pro své literární práce. V jedné z nich prezentoval v roce 1996 Srby jako oběti občanské války, dokonce stál při procesu s Miloševičem v Haagu před soudem jako svědek obhajoby. V jeho bohatém literárním díle najdeme třináct divadelních her a desítku filmových a televizních scénářů.

(15. 11. 1862 – 6. 6. 1946) Významný německý dramatik, básník, textař, prozaik a scenárista, který se narodil v Bad Salzbrunnu (dnes na území Polska) a zemřel v Agnetendorfu v podhůří Krkonoš. Uznávaný a mnohokrát oceněný byl především jako dramatik, který byl zprvu pod vlivem naturalismu (drama Před východem slunce a Forman Henčl), později se inspiroval symbolismem a novoromantismem (Hanička, Potopený zvon). V roce 1912 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Své nejlepší hry napsal před válkou. Projevuje se jako nemilosrdný kritik společenských poměrů, největší ohlas měla jeho dramata Tkalci a Bobří kožich.

Václav Havel, (5. října 1936 Praha – 18. prosince 2011 Vlčice-Hrádeček) byl český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a později politik. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003). V 60. letech 20. století působil v Divadle Na zábradlí jako kulisák a uplatnil se zde jako dramatik především „absurdními dramaty“ Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem Pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době kromě dalších divadelních her také napsal vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978). Po vypuknutí Sametové revoluce v listopadu 1989 se Václav Havel stal jedním ze spoluzakladatelů hnutí Občanské fórum a byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Později opakovaně prezidentem České republiky. Světově se proslavil i dramaty v nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, byrokracie a jazyka, a také svým esejistickým dílem. Po ukončení posledního funkčního prezidentského období uvedl a později sám režíroval jako film svou poslední hru, kterou nazval Odcházení.

Dívčím jménem Daňková. Oba rodiče Olgy Hejné byli legionáři; otec, voják z povolání, byl od roku 1928 v důchodu. V roce 1939 onemocněla Hejná dětskou obrnou. V letech 1940–45 navštěvovala hradecké reálné gymnázium, ale neukončila ho, neboť v témže roce začala studovat sochařství u Jana Laudy na AVU. Po absolvování (1950, titul akademická sochařka) pracovala jako sochařka (do roku 1967) a spisovatelka ve svobodném povolání a věnovala se výchově svých dětí. – Od roku 2000 žije v Domažlicích. Přispívala do různých periodik: Mateřídouška, Ohníček, Sluníčko, Zlatý máj, Pionýr, Včielka (Bratislava). Od roku 1947 psala pro Čs. rozhlas (zpočátku pod dívčím jménem) pohádky, od roku 1961 zejména pro pořad Hajaja, jehož vznik inspirovala. Na televizním vysílání pro děti se podílela od roku 1957. Účastnila se rovněž řady dětem určených sborníků. Celý život zasvětila výtvarné tvorbě, a to především v oblasti knižní ilustrace (ilustrovala si sama některé vlastní knížky), v oboru drobné korálkové plastiky (její díla jsou zastoupena v tuzemských galeriích a v Galerii Corning v New Yorku) a v posledním desetiletí i koláže. Samostatně vystavovala v Praze v Českém spisovateli (1981), v Albatrosu (1988), v Nové Pace (1990); společně s manželem v Domažlicích (2005, 2007) a s manželem a synem ve Starých Hradech (1989). Hejná se věnuje výhradně tvorbě pro děti. Do literatury vstoupila v 60. letech, kdy se v písemnictví pro mládež začaly hledat nové možnosti námětové a výrazové. Obohatila je pohádkami a povídkami zobrazujícími pocitový a představový svět malého dítěte jeho vlastním pohledem. Pohádky Olgy Hejné jsou založeny na principu dětské hry, který umožňuje zachycovat reálné podněty prostřednictvím fantastických či absurdních a humorných situací (Povídám ti... , Slavík pod deštníkem). Její pohádkové vyprávění se nezřídka rodí z dětské jazykové hry (Kouzelník Mařenka, Bubáci z Pampelic). Formálním hledačstvím (využití zkratky, náznaku, nonsensu, komické nadsázky) a impresivním, emocionálním viděním i obrazným asociativním jazykem (Popletená pohádka, Knoflíková pohádka), právě tak jako personifikací věcí a zvířat a metaforičností, se řadí po bok Aloise Mikulky, Miloše Macourka a Daisy Mrázkové, v některých textech se však dostává až do polohy literárního experimentu, přesahujícího recepční možností dětského vnímatele (Žluťásek Apolenka). Obdobně jako andersenovská pohádka pak Hejná podporuje poetizací všední skutečnosti, snovostí a imaginativností představivost malého čtenáře (Potrhlá růže, Bratři brouci, Bílý panáček), vždy ovšem usiluje o výchovu dítěte k sebedůvěře. Kromě pohádky pěstuje autorka i příběhovou prózu.

Hugo von Hofmannsthal patří mezi nejvýznamnější představitele rakouské a evropské literatury přelomu 19. a 20. století. Tento dramatik, básník, esejista i libretista sehrál zásadní roli v rozvoji moderního divadla a zasáhl do širokého spektra kulturního života habsburské monarchie i meziválečné Evropy. Hugo Laurenz August Hofmann, Edler von Hofmannsthal, se narodil 1. února 1874 ve Vídni v zámožné intelektuální rodině. Jeho otec byl bankéř a advokát židovského původu, matka pocházela z rakouské šlechty. Vyrůstal v inspirativním prostředí a od raného dětství projevoval mimořádné jazykové nadání. Již ve svých sedmnácti letech publikoval básně pod pseudonymem Loris a stal se rychle známou osobností vídeňského literárního a uměleckého života. Hofmannsthal vystudoval klášterní školu v Melku, kde načerpal mnohé z katolické tradice, která jej později silně ovlivnila. Poté pokračoval ve studiu práv a romanistiky na Vídeňské univerzitě, kde se seznámil s okruhem mladých intelektuálů a začal se aktivně věnovat psaní a literární tvorbě. Hofmannsthalovo první období je spojeno s tzv. Vídeňskou modernou, jejíž byl výrazným představitelem spolu s osobnostmi jako Arthur Schnitzler, Stefan George nebo Richard Beer-Hofmann. V oblasti dramatu začal Hofmannsthal experimentovat již koncem 19. století. Jeho prvními významnými hrami byly „Der Tod des Tizian“ (Smrt Tiziana, 1892) a „Der Tor und der Tod“ (Blázen a smrt, 1893). Mladistvé texty upoutaly pozornost svou filozofickou hloubkou, Největší slávy dosáhl Hofmannsthal ve zralém období své tvorby, zejména díky spolupráci s hudebním skladatelem Richardem Straussem. Společně vytvořili několik operních libret, z nichž nejvýznamnější jsou „Elektra“ (1909), „Rosenkavalier“ (Růžový kavalír, 1911), „Ariadne auf Naxos“ (Ariadna na Naxu, 1912) či „Die Frau ohne Schatten“ (Žena beze stínu, 1919). Tato díla jsou významná nejen hudebně, ale i dramaticky: Hofmannsthalova libreta vynikají jazykovou krásou, psychologickou hloubkou a schopností propojit tradici s moderními tématy. Zásadním počinem je také jeho divadelní hra „Jedermann“ (Každý, 1911). Ve svých hrách často zkoumá otázky identity, viny, smyslu života a smrti, osudu i svobody lidské vůle. Kromě poezie a dramatu se Hofmannsthal věnoval také esejistické a prozaické tvorbě. Hofmannsthal psal také povídky, novely a překlady, v nichž rozvíjel témata krásy, pomíjivosti, nostalgie po starých časech i úzkosti z přicházející moderní civilizace. Věnoval se také politickým otázkám: po první světové válce vystupoval jako zastánce rakouské kultury, byl spoluiniciátorem vzniku Salcburského festivalu a usiloval o duchovní obnovu Evropy. Hofmannsthalův osobní život byl spojen s řadou úspěchů, ale i tragédií a krizí. V roce 1901 se oženil s Gertrudou „Gerty“ Schlesingerovou a měli spolu tři děti. Po první světové válce se však jeho duševní stav zhoršoval, což souviselo s rozkladem habsburské monarchie, společenskými změnami i rodinnými ztrátami. Největší ranou pro něj byla sebevražda syna Franze v červenci 1929. Tři dny po této události, 15. července 1929, zemřel Hofmannsthal náhle na infarkt ve svém letním sídle v Rodaunu u Vídně. Hofmannsthalovo dílo zůstává trvalou součástí evropské kulturní paměti. Jeho dramata, libreta a eseje jsou stále uváděny na předních scénách a inspirují umělce, teoretiky i čtenáře po celém světě. Výrazně přispěl k rozvoji moderního divadla, spojil tradici s inovací a otevřel nové otázky o povaze umění a lidské existence. V Salcburku, kde se jeho „Jedermann“ hraje každoročně na festivalu, je dodnes vnímán jako symbol evropské kulturní kontinuity a dialogu mezi minulostí a současností. Hofmannsthal tak zůstává jednou z nejvýraznějších postav evropské literární moderny, jejíž dílo překračuje hranice času i jazyků.

Ödön von Horváth (1901-1938), rakouský dramatik a prozaik maďarského původu. Narodil se ve městě Fiume (Rijeka). Jakožto syn maďarského šlechtice získal vzdělání v německém i v maďarském jazyce, psal však výhradně německy. Studoval filozofii a germanistiku v Budapešti, Vídni, Bratislavě a Mnichově. V letech 1924-34 žil v Berlíně. V roce 1933 byl vyšetřován gestapem a jeho dílo bylo v Německu zakázáno. Odešel do Rakouska, odkud emigroval před nacistickým záborem do Švýcarska, ale později nešťastnou náhodou zahynul v Paříži.

František Hrubín, básník, dramatik a překladatel se narodil 17. září 1910 v Praze v rodině stavitele. Dětství prožil v Lešanech, v roce 1932 ukončil maturitou studia na gymnáziu v Praze. Rozhodl se studovat filozofii a pedagogiku na Karlově univerzitě, ale studia nedokončil. Od roku 1934 pracoval jako knihovník v pražské Městské knihovně, později na ministerstvu informací. Roku 1946 se stal spisovatelem z povolání. Podílel se na vzniku časopisu pro děti Mateřídouška, který v letech 1945-50 redigoval a také odborného časopisu pro literaturu pro děti Zlatý máj. V roce 1956 vystoupil s kritickým projevem na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů. Odsoudil propojení literatury a politiky a ozval se proti pronásledování perzekuovaných spisovatelů. Tím se i on stal spisovatelem často režimem pronásledovaným a režim mu někdy toleroval jen činnost překladatelskou a psaní knížek pro děti, jindy mu ponechal větší prostor pro realizaci. Vedle bohaté tvorby básnické pro dospělé i pro děti, významně přispěl k moderní české dramatické tvorbě především svým dramatem Srpnová neděle (1958), na které navázal v roce 1961 svou další hrou Křišťálová noc. Obě hry s velkým ohlasem uvedlo v premiéře Národní divadlo v režii Otomara Krejči, Srpnová neděle se dočkala i filmové podoby (rež. O. Vávra). Pro otáčivé jeviště v Českém Krumlově napsal na motivy francouzské pohádky poetickou hru Kráska a zvíře. Historické téma zpracoval v dramatu Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách (1969). Filmovou podobu dostala také jeho lyricko-epická báseň z roku 1962 Romance pro křídlovku a novela z roku 1964 Zlatá reneta (oba filmy v režii O. Vávry). František Hrubín se rozhodl přeložit i slavnou Rostandovu hru Cyrano z Bergeraku, překlad už bohužel nedokončil. Zemřel 1. března 1971 v Českých Budějovicích.