www.artur.cz

Jan Werich (6. února 1905 Praha – 31. října 1980 Praha) byl český filmový a divadelní herec, dramatik a filmový scenárista, významný představitel meziválečné divadelní avantgardy a poválečné české divadelní kultury, spisovatel. Jan Werich vystudoval gymnázium v Praze v Křemencově ulici, kde se také seznámil se svým pozdějším divadelním partnerem Jiřím Voskovcem. Po maturitě studoval práva na Karlově univerzitě. V roce 1926 vytvořili s J. Voskovcem dvojici. Nejprve spolupracovali v redakci časopisu Přerod a brzo na to začala i jejich divadelní spolupráce v Osvobozeném divadle. Ta vyústila do jejich první hry Vest pocket revue. Od roku 1927 psali hry a vystupovali v Osvobozeném divadle. V roce 1938 bylo divadlo zavřeno. J. Werich, J. Voskovec a jejich dlouholetý hudební autor Jaroslav Ježek druhou světovou válku strávili spolu v USA. Významná byla jejich spolupráce s Hlasem Ameriky, pro kterou připravovali protinacistické skeče. V roce 1945 se J. Werich vrátil zpět do osvobozeného Československa. Spolu s J. Voskovcem na krátký čas otevřeli Divadlo V+W, vzhledem k politické situaci ale už nebylo možné dělat politickou satiru. Po roce 1948 Jan Werich působil v řadě pražských divadel. V letech 1956–1961 byl ředitelem Divadla ABC. Jeho novým partnerem se stal Miroslav Horníček. Po ukončení činnosti v divadle ABC podle možností hrál ve filmu (Císařův pekař a Pekařův císař), v televizních inscenacích (např. Medvěd, Kočár nejsvětější svátosti, Uspořená libra), vystupoval i v dalších pořadech, psal mj. i pohádky, v paměti máme jeho nahrávku Haškova Švejka.

Narozen 16. října 1854 v Dublinu (Irsko), zemřel 30. listopadu 1900 v Paříži . Anglický dekadentní dramatik, prozaik, básník, (anonymní) esejista, estét a novinář irského původu. Po úspěšném studiu klasické filologie na univerzitě v Dublinu pokračoval v Oxfordu. Byl ovlivněn estetickými názory Johna Ruskina, stal se ústřední postavou hnutí dekadentů, proklamujících oslavu krásy a odmítajících spojení umění a morálky. V socialismu spatřoval optimistickou budoucnost. Ačkoli se nacházel na vrcholu slávy a přestože měl ženu a dvě děti, byl za sodomii odsouzen ke dvěma letům těžkých prací a skončil ve vězení kvůli své homosexualitě (v Anglii tehdy ilegální). Po vypršení trestu žil inkognito na několika místech ve Francii. V konverzačních dramatech navázal na tradici komedie mravů.

Tennessee Williams (vl. jm. Thomas Lanier Williams) se narodil 26. března 1911 v Columbusu ve státě Mississippi v USA. Významný představitel amerického psychologického dramatu. Po ukončení školy v St. Louis studoval na Missourijské univerzitě žurnalistiku. Studia nedokončil a odstěhoval se do Los Angeles. Během hospodářské krize v třicátých letech pracoval jako úředník a od roku 1938 žil v New Orleansu. Pod vlivem Ibsenovým se rozhodl věnovat dramatu, napsal 25 celovečerních her a řadu jednoaktovek, z nichž většina byla také zfilmována. Nejslavnější jeho dramata jsou Tramvaj do stanice Touha, Vytetovaná růže a Kočka na rozpálené plechové střeše. V roce 1948 získal Pulitzerovu cenu. Po ztrátě dlouholetého životního druha F. Merla trpěl hlubokou depresí. Zemřel na následky otravy alkoholem 25. února 1983 v New Yorku.

Významná polská dramatička, spisovatelka a herečka se narodila v roce 1879 v obci Podhajske ve Volyni v rodině bohatého statkáře, její matka byla původně baletkou. Zapolska po krátkém nevydařeném prvním manželství odešla k divadlu. Jako herečka působila u různých společností v Krakově, Lvově a Poznani, a také u řady kočovných společností v Haliči a jinde. Několik let se pokoušela uspět i v Paříži, kde hrála dokonce ve slavném avantgardním Antoinově divadle Théâtre Libre, později v Théâtre de l´Oeuvre, pak se marně pokoušela získat angažmá ve Varšavě, a tak působila v Divadle Juliusze Slowackého v Krakově a v roce 1904 se natrvalo usadila ve Lvově, kde založila svůj herecký soubor, se kterým hrála na štacích především v Haliči. Měla problematické vztahy s muži, obě její manželství se nevydařila a dlouhá léta byla odsuzována pro své nemanželské vztahy. Byla kritická ke stavu společnosti a k postavení žen. Byla obdivovatelkou díla Émila Zoly a jako spisovatelka a dramatička se v řadě děl stala významnou polskou představitelkou naturalismu. Z její bohaté prozaické a dramatické tvorby patří k dílům nejvýznamnějším její naturalistické drama Morálka paní Dulské z roku 1906. Gabriela Zapolska zemřela v roce 1921 ve Lvově, kde je také pochována.

Narodil se 26. dubna 1841 v pražské měšťanské rodině. Otec, původem ze zchudlého francouzského šlechtického rodu, byl majitelem dřevařského velkoobchodu, matka básníkova pocházela z pražské německé židovské rodiny. S českým prostředím a řečí ho seznámila česká chůva, jíž byl za její vyprávění pověstí, pohádek a bájí po celý život vděčen. Gymnazijní studia, kde byl jeho spolužákem Jakub Arbes, nedokončil, podobně jako studium na technice. Absolvoval však cesty po cizině a potom studoval klasické jazyky soukromě i na univerzitě.
V sedmdesátých letech patřil k lumírovcům (J. Vrchlický, J. V. Sládek ), avšak literárních zápasů, jimiž se skupina prosazovala, se pro svou uzavřenou a nebojovnou povahu neúčastnil. 29. ledna 1901, zemřel v Praze a je pohřben na Vyšehradě na Slavíně. Zeyerova dramata jsou převážně chápána jako dramata knižní a jejich výrazným rysem je lyričnost. Také zde autor zpracovává pohádkové a mytické náměty domácí i cizí. Slovesná látka je zpracována v jedné z nejznámějších skladeb Zeyerových, v pohádkovém dramatickém příběhu Radúz a Mahulena, později zhudebněném Josefem Sukem jako melodram.

* 9. černa 1944 v Praze Ivan Zmatlík po ukončení středoškolského studia pracoval v Národním divadle v Praze nejdříve jako osvětlovač, později jako asistent režie. Po skončení vojenské základní služby studoval na pražské DAMU obor režie. Zároveň spolupracoval s Divadlem za Branou jako inspicient a hrál menší role. Po ukončení studia pracoval jako režisér a dramaturg nejdříve v Karlových Varech, pak v Činoherním klubu a naposledy v DSKN v Praze (nyní Pod Palmovkou). Hostoval m.j. v divadlech v Polsku, v liberecké Ypsilonce, v Činoherním studiu, ve Viole a v dalších divadlech.
Věnuje se překladům z francouzštiny, polštiny a ruštiny, úpravám divadelních her, dramatizacím a pod.
V současné době působí jako nakladatel.
Z překladů:
Fernando Arrabal: Kolo odsouzeného, Jacques Audiberti: Zlo běží (Alarika), E. Ionesco: Plešatá zpěvačka, Nosorožec, Maurice Yendt: Slavík a mechanický pták, Mechanické divadlo (Pierot a vynálezce), Slawomir Mrožek: Hrbáč, Julian Tuwim: Vojín královny Madagaskaru, Serge Ganzl: Fracasse, Kazimierz Moczarski: Rozhovory s katem, Victor Hugo - Débauche: Bídníci, Róžewicz: Bílé manželství, André Maurois: Země tisíce rozmarů, J. Anouilh: A hlavně neprobuďte madam, Skřivánek, S. Mrožek: Baltazar (životopis), A. Camus: Caligula, Nedorozumění
Úpravy a dramatizace:
Jan Nepomuk Štěpánek: Alina aneb Praha v jiném dílu světa, Václav Kliment Klicpera: Ženský boj, Luigi Chiareli: Maska a tvář, Plautus: Tlučhuba
Literatura pro děti:
Tána a tři medvědi
Divadelní studie:
Arrabalovo dramatické dílo, Čechov a Mrožek aneb Listování v Paměti

Helena Zmatlíková ml. (nar. 9. 10. 1980) vystudovala Gymnázium Josefa Škvoreckého a po roce, kdy studovala angličtinu a francouzštinu, pokračovala ve studiu na Literární akademii Josefa Škvoreckého, kde absolvovala magisterský obor Tvůrčí psaní – Mediální komunikace, tvůrčí psaní pod vedením Jiřího Stránského. Jako diplomovou práci napsala filmový scénář Tvarohové řezy. Krátce pracovala v PR oddělení Městských divadel pražských. Od roku 2007 pracuje v nakladatelství Artur jako redaktorka. Vytvořila překlad Malého prince od Antoina de Saint-Exupéry, který vyšel s ilustracemi její babičky Heleny Zmatlíkové. Pro nakladatelství Artur napsala na motivy jejích obrázků básničky pro leporelo Hele, hele, říkanky.