Narodil se v r. 4 př. n. l v Cordóbě. V mládí získal v Římě rétorické a filosofické vzdělání. Hlásal stoické učení, podle kterého nejvyšší dobro je ctnost, a člověk se má odpoutat ode všech vnějších malicherností a žít v plném duševním klidu, z něhož se pravý filozof nedá ničím vyrušit. Za vlády Caliguly se stal senátorem, ale za vlády císaře Claudia byl v r. vyobcován na Korsiku. Byl obžalován z cizoložství s Claudiovou sestrou, Julií Livillí. Do Říma se vrátil po osmi letech na žádost Agrippiny, aby se stal vychovatelem jejího syna Nerona. Když začal Nero v roce 54 vládnout, bylo mu 17 let. V této době za něj vládl hlavně Seneca společně s prefektem praetoriánů Afraniem Burrem. Roku 57 byl jmenován konzulem. Později se stal císaři nepohodlným a jeho moc začala upadat. V roce 65 byl pravděpodobně neprávem obviněn z účasti na Pisonově spiknutí, poté byl donucen k sebevraždě. Seneca psal poezii, prózu i dramata. Jeho tragédie (např. Phaedra, Oedipus, Medea) byla ovlivněna Aischylem, Sofoklem i Eurípidem.
Anglický dramatik Peter Levin Shaffer se narodil 15. května 1926 do zámožné židovské rodiny. Vystudoval historii na Trinity College v Cambridgi. Po škole, než stačil objevit svůj dramatický talent, vystřídal různá zaměstnání a prohlašoval o sobě, že je nezaměstnatelný. Za války pracoval v dolech jako horník, poté byl například knihovníkem či literárním kritikem. Shafferova první hra Slaná země z roku 1954, kterou údajně napsal ze zoufalství, byla předvedena v BBC. Její kladné přijetí ho nasměrovalo k dalšímu psaní. Tím pravým počátkem jeho kariéry byl úspěch hry Cvičení pro pět prstů (1958), která se hrála nejprve v Londýně a o rok později na Broadwayi. V roce 1962 šokoval komediálními aktovkami Soukromé ucho a Veřejné oko. Z roku 1965 pochází úspěšná Černá komedie. Významnou tragédií je naopak Equus (1973), která je poutavým příběhem koně. Nejznámější hrou je bezpochyby příběh komplikovaného vztahu Wolfganga Amadea Mozarta a dvorního skladatele Antonia Salieriho – Amadeus (1979). Hru Andělika a laskavec (1987) napsal na popud své kamarádky, herečky Maggie Smithové. Zatím poslední hra Dar Gorgony měla premiéru v Londýně v roce 1992. Několik her bylo zfilmováno – Equus, Soukromý detektiv podle hry Veřejné oko, Královský hon na Slunce a nejúspěšnější Amadeus. Shaffer získal různá ocenění. William Inge Award za významný úspěch v Americkém divadle v roce 1992. O rok později získal čestný titul na univerzitě v Bathu. V roce 2001 zase rytířský řád.
Jeden z nejslavnějších dramatických autorů se narodil v roce 1564 v Stratfordu nad Avonou. Vystudoval gymnázium a v 18 letech se oženil s Annou Hathawayovou, která byla o osm let starší než on. Působil v Londýně jako herec a dramatik, byl členem a podílníkem divadelní společnosti Služebníků lorda komořího, která hrála od roku 1599 v divadle Globe. Známe 37 jeho divadelních her, psal komedie, historické hry i tragedie, prakticky všechny se stále znovu a znovu objevují na jevištích po celém světě. Neméně slavné jsou jeho Sonety. Zemřel v roce 1616 ve Stratfordu nad Avonou.
Anglický dramatik, prozaik, divadelní kritik a esejista irského původu, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1925, se narodil 26. července 1856 v Dublinu, zemřel 2. září 1950 v Ayot St. Lawrence v Anglii.
anglický dramatik, spisovatel, politik a divadelní podnikatel irského původu se narodil v roce 1751 v irském Dublinu ve významné anglikánské rodině, která odešla z Irska již během jeho dětství roku 1758. Ačkoliv se on sám do Irska již nikdy nevrátil, cítil se být vždy Irem. V letech 1762–1768 studoval na soukromé chlapecké škole, pak se zabýval právem, ale divadlo jej přitahovalo více. Žil poměrně dobrodružným životem. Zamiloval se do herečky Elizabeth Ann Linleyové a po dvou soubojích a útěku do Francie se s ní roku 1773 oženil. V roce 1775 napsal svou první divadelní hru Rivalové, jeho nejslavnějším dílem je však divadelní hra Škola pomluv z roku 1777, jež bývá označována za klasiku žánru zvaného komedie mravů. Napsal ji pro divadlo Theatre Royal v Drury Lane v Londýně, jehož byl dlouholetým ředitelem a vlastníkem. V letech 1780–1812 byl poslancem britského parlamentu. Roku 1795 se po smrti své první ženy oženil s Hester Jane, dcerou děkana z Winchesteru. Poté, co jeho divadlo v Drury Lane v roce 1809 vyhořelo a po ztrátě poslaneckého mandátu, se dostal do finančních obtíží a v roce 1916 zemřel v chudobě a bez přátel.
Narozen: 10. listopadu 1759 v Marbach nad Neckarem, Německo
Zemřel: 9. května 1805 ve Výmaru, Německo
Narozen jako syn vojenského lékaře, který sloužil v armádě württemberského vévody a neměl dostatek prostředků, aby syna nechal studovat. Ve 13 byl Friedrich dán do vojenské internátní školy, kde studoval lékařství. Dokonale poznal tvrdý vojenský režim a zhnusila se mu jakákoli forma útlaku a nesvobody. Tajně se seznamoval s tvorbou Shakespeara a německých básníků. Ve 22 tajně sepsal svoji prvotinu Loupežníci. Měl být vojenským medikusem, ale pracoval jako divadelní básník. Profesor na univerzitě v Jeně. Drama Loupežníci ho v roce 1782 proslavilo po celém Německu, způsobilo mu však velké nepříjemnosti u württemberského vévody, mj. i zákaz psát. Uprchl tudíž do Mannheimu, kde 1783 – 84 pracoval jako dramaturg, věnoval se studiu Kantovy filozofie. 1787 navštívil Výmar, kde se setkal s J. W. Goethem. 1791 onemocněl tuberkulózou, léčil se i v Karlových Varech. Spolu s J. W. Goethem, s nímž se spřátelil, vydával 1795 – 97 časopis Die Horen, později se podílel na vydávání Musealmanachu. Od roku 1799 žil ve Výmaru, kde i zemřel. Dramata (Loupežníci, Úklady a láska, Spiknutí Fieska v Janově) se ve jménu svobody obracejí proti společenskému bezpráví, nemorálnosti a vyjadřují touhu po svobodném čistém životě. Další díla : tragédie Don Carlos, Óda na radost (text je použit v závěru Beethovenovy 9. symfonie), trilogie Valdštýn (Valdštýnův tábor, Piccolominiové, Valdštýnova smrt), tragédie Marie Stuartovna, Panna Orleánská, Messinská nevěsta, Vilém Tell. Schillerovo dílo bylo nadšeně přijato i hojně překládáno v období českého národního obrození. Kořeny rodu Schillerů sahají až do 14. století. Roku 1325 žil ve švábském Grunbachu Hans Schiller, který se živil jako vinař. Jeho vnukem byl pravděpodobně Ulrich (mladší), od něhož se odvíjí básníkova rodová linie. Ulrichův syn Hans je připomínán roku 1480 jako "starý Schiller". Jeho pravnuk Ludwig se roku 1550 přestěhoval do Klein-Hepachu a vydobyl si pověst jednoho z nejlepších švábských vinařů. Jeho vnuk Kaspar Schiller přesídlil do Neustadtu u Waiblingenu. Kasparův vnuk se jmenoval po dědečkovi opět Kaspar a sám byl prapradědečkem slavného básníka. Žil v letech 1623-1695 a živil se jako pekař. Když mu bylo 23 let, oženil se s Annou Haegelenovou. Stejné zaměstnání provozoval i jeho syn Johann Schiller, který se narodil 20. října 1682 a později ve své rodné obci vykonával i úřad rychtáře. 27. října se mu narodil Johann Kaspar Schiller. Ten si vzal Elisabeth Dorotheu, dceru pekaře Georga Friedricha Kodweisse z Marbachu. Právě zde 10. ledna 1759 spatřil světlo světa i budoucí básník Friedrich Schiller. Čtení o předcích jednoho z největších německých básníků je vlastně velmi nudné - žádná výrazná osobnost. Naopak samí obyčejní lidé, kteří se po staletí drželi jednoho řemesla, jak tomu bývalo zvykem. Friedrich Schiller musel být opravdu výjimečně nadaný. Konečně o tom svědčí i záběr jeho díla. V počátcích vycházel z revoltujícího hnutí Sturm und Drang, pod jehož vlivem vznikla dramata "Loupežníci" nebo "Úklady a láska". Později se věnoval historickým dramatům, z nichž k naší zemi má vztah trilogie "Valdštejn". Tato epocha ho zřejmě lákala, protože jí věnoval i celou historickou práci "Dějiny třicetileté války". Jeho dílo bylo i pro druhé inspirující. "Ódu na radost" zhudebnil Ludwig Beethoven v 9. symfonii a "Nevěstu mesinskou" zase Zdeněk Fibich. V jednašedesáti letech, kdy jeho jméno už bylo slavné, jako knížecí sasko-výmarský dvorní rada a profesor university v Jeně obdržel 7. listopadu 1802 šlechtický titul. V mnohém byl podoben svému o něco slavnějšímu kolegovi J. W. Goethovi - ať už se jedná o fascinaci historií nebo o respektované postavení ve společnosti. Také Schillerovi potomci zastávali dvorní úřady, ale žádný z nich se už poezií neproslavil, takže i přes solidní společenské postavení věhlasu svého předka nedosáhli.
Dramatik a prozaik, významný představitel „vídeňské moderny“. Narodil se 1982 ve Vídni, zemřel v r. 1931 tamtéž. Syn lékaře, sám vystudoval medicínu a také se této profesi věnoval. Později již působil pouze v literární oblasti. Jeho dramata a novely charakterizuje impresionismus, stejně jako hluboká schopnost analýzy společnosti i jedince na přelomu 19. a 20. století. Ve své době provokoval nejen otevřeným zájmem o erotiku (podobně jako v malířství např. G. Klimt či E. Schiele). Ale i svým protiválečným postojem a bojem proti antisemitismu.
Ladislav Smoček, divadelní režisér a dramatik, se narodil 24. 8. 1932 v Praze. Po maturitě na gymnáziu v Plzni vystudoval divadelní režii na DAMU (1956) Jako režisér začínal v Městském divadle v Benešově (1956-1957), pak v Divadle J. Fučíka v Brně (1957-1960), od roku 1960 byl v angažmá v pražské Laterně magice. Díky tomu se stal zaměstnancem Státního divadelního studia, které sdružovalo řadu progresivních tzv. malých scén. Zde spolu s Jaroslavem Vostrým založil v roce 1965 Činoherní klub. Jeho kmenovým režisérem je dodnes. Pro tento výjimečný divadelní soubor napsal také většinu svých divadelních her.
Sofoklés, prostřední z trojice slavných athénských tragiků se narodil r. 497/496 př. n. l. v dému Kolónos u Athén. Pocházel ze vznešené rodiny, jeho otec byl majitelem výrobny zbraní. Zastával vysoké státní i náboženské úřady. Napsal 123 dramatických děl, z nichž se zachovalo 7 tragédií a rozsáhlejší fragment satyrského dramatu Slídiči. V soutěžích tragických básníků zvítězil snad až čtyřiadvacetkrát. Jeho tragédie Antigoné, Élektrá, Král Oidipús a Oidipús na Kolónu patří mezi klenoty světové dramatické literatury. Zemřel r. 406/405 př. n. l. v Athénách.
August Strindberg, *22. 1. 1849 - †14. 5. 1912, švédský prozaik a dramatik. V mimořádně rozsáhlé tvorbě obsáhl všechny žánry. Ve Švédsku měl největší ohlas jako prozaik a zakladatel naturalismu epochálním románem Červený pokoj. V ostré protispolečenské kritice z individualistické pozice pokračoval v románech Det nya riket (Nová říše), Syn služky a ve dvou svazcích povídek Manželské historie, zaměřených proti instituci manželství a feminismu (též v románech Lidé na Hemsö, Gotické pokoje, Černé prapory a ve statích Modrá kniha). Psal dramata naturalistická (Kamarádi, Otec, Slečna Julie, Tanec smrti) i expresionistická (Hra snů, Sonáta příšer). Až patologickou intenzitu prožívání života vyjádřil v autobiografiích (Bláznova obhajoba, Osamělý).
