autoři
www.artur.cz / autoři
Sofoklés, prostřední z trojice slavných athénských tragiků se narodil r. 497/496 př. n. l. v dému Kolónos u Athén. Pocházel ze vznešené rodiny, jeho otec byl majitelem výrobny zbraní. Zastával vysoké státní i náboženské úřady. Napsal 123 dramatických děl, z nichž se zachovalo 7 tragédií a rozsáhlejší fragment satyrského dramatu Slídiči. V soutěžích tragických básníků zvítězil snad až čtyřiadvacetkrát. Jeho tragédie Antigoné, Élektrá, Král Oidipús a Oidipús na Kolónu patří mezi klenoty světové dramatické literatury. Zemřel r. 406/405 př. n. l. v Athénách.
August Strindberg, *22. 1. 1849 - †14. 5. 1912, švédský prozaik a dramatik. V mimořádně rozsáhlé tvorbě obsáhl všechny žánry. Ve Švédsku měl největší ohlas jako prozaik a zakladatel naturalismu epochálním románem Červený pokoj. V ostré protispolečenské kritice z individualistické pozice pokračoval v románech Det nya riket (Nová říše), Syn služky a ve dvou svazcích povídek Manželské historie, zaměřených proti instituci manželství a feminismu (též v románech Lidé na Hemsö, Gotické pokoje, Černé prapory a ve statích Modrá kniha). Psal dramata naturalistická (Kamarádi, Otec, Slečna Julie, Tanec smrti) i expresionistická (Hra snů, Sonáta příšer). Až patologickou intenzitu prožívání života vyjádřil v autobiografiích (Bláznova obhajoba, Osamělý).
Ladislav Stroupežnický (6. leden 1850 - 11. srpen 1892), byl český dramatik a dramaturg.
Stroupežnický neměl žádné literární vzdělání, absolvoval poze 2 třídy reálky v Písku, poté musel pomáhat na rodinném statku, kde se brzy při práci postřelil, následkem toho měl zohavený obličej.
Brzy po nehodě se přestěhoval do Prahy, kde přispíval do několika časopisů, nejprve se snažil prosadit jako humorista. V tomto období pracoval v pojišťovně.
Od roku 1882 až do smrti působil jako dramaturg Národního divadla.
Stroupežnický neměl žádné literární vzdělání, absolvoval poze 2 třídy reálky v Písku, poté musel pomáhat na rodinném statku, kde se brzy při práci postřelil, následkem toho měl zohavený obličej.
Brzy po nehodě se přestěhoval do Prahy, kde přispíval do několika časopisů, nejprve se snažil prosadit jako humorista. V tomto období pracoval v pojišťovně.
Od roku 1882 až do smrti působil jako dramaturg Národního divadla.
Dílo
Drama:
Noviny a karty, Černé duše, Zvíkovský rarášek, Paní mincmistrová,
Naši furianti
Narodil se 16. dubna 1871 v Newton Villas v Rathfarnahamu poblíž Dublinu v protestantské anglo-irské rodině.
Zažil klidné dětství a brzy se začal zajímat o ornitologii. Vzdělával se na školách v Dublinu a Bray, učil se hrát na klavír, flétnu a housle, studoval hudební teorii a kontrapunkt na Royal Irish Academy of Music. Studoval irštinu a hebrejštinu na Trinity College, zabýval se Darwinem a starou irskou civilizací. Po ukončení studií v roce 1892 odjel do Německa, kde pokračoval ve studiu hudby. Brzy ale začal pochybovat o svých schopnostech vystupovat veřejně jako hudebník a rozhodl se věnovat literatuře.
Studoval na pařížské Sorbonně i v Itálii. Jeho další osudy silně ovlivnilo setkání s Williamem Butlerem Yeatsem. Synge se pohyboval v Paříži v kroužku Maud Gonneové, ale brzy ho opustil. Hojně publikoval dekadentní básně a kritiky v revue Irlande libre, který Gonneová vydávala.
Ve své práci pro divadlo Synge usiloval o vyvrácení „nepravdivého zobrazení“ Irska a Irů. Že si nezvolil snadnou cestu potvrzuje fakt, že již se svou první dramatickou prací, aktovkou Ve stínu doliny (In the Shadow of the Glen, 1903), která byla uvedena v Mollesworth Hall, se setkal s velmi kritickými ohlasy. O rok později byla uvedena jeho další jednoaktová hra Jezdci k moři (Riders to the Sea), která byla stejně jako předchozí hra inspirována zážitky z pobytu na Aranských ostrovech. Velkou bouři vyvolala hra Hrdina Západu (The Playboy of the Western World, 1907), po jejímž uvedení se zvedl odpor irských katolíků, kteří Syngeho napadali, že očerňuje irský národní charakter, obvinili ho z rouhačství či nemravnosti, rozpoutaly se ostré polemiky v tisku i v divadle a spory se přenesly nakonec do dublinských ulic, kde docházelo i k bitkám. Události okolo této hry rozpoutaly nakonec i veřejnou debatu o svobodě slova. Bouře okolo Syngeovy tvorby utichla až po jeho smrti.
John Millington Synge zemřel 24. března 1909 ve svých osmatřiceti letech na hodgkinsovu chorobu.
* 21. 2. 1911 Hranice na Moravě
† 8. 4. 1977 Praha
Spisovatel, překladatel
Maturoval roku 1929 na reálném gymnáziu v Brně. V letech 1928-39 pracoval jako zeměměřič v Brně, za války byl vězněn. Po roce 1945 působil jako redaktor Rovnosti, od roku 1951 do odchodu do důchodu byl redaktorem Státního nakladatelství dětské knihy (Albatros) v Praze. Vytvořil řadu knížek s osobitými dětskými říkankami.
Fráňa Šrámek se narodil 19. ledna 1877 v Sobotce jako syn berního úředníka. Brzy na to se Šrámkova rodina odstěhovala do Zbiroha a potom do Písku. Zde studoval gymnázium, po maturitě přešel do Prahy na práva. Ta však nedokončil, protože se věnoval literatuře.
Šrámek patřil k Neumanově anarchistické skupině kolem časopisu Nový kult. Pro účast na demonstracích a pro antimilitaristickou báseň "Píšou mí psaní" byl dvakrát vězněn. Za první světové války byl nasazen na ruskou a italskou frontu, konec války prožil u útvaru vojenského tisku ve Vídni. Po válce se sblížil s literární skupinou kolem Karla Čapka, ale většinou žil samotářsky v Praze. Odtud pravidelně zajížděl do rodné Sobotky. Zemřel 1. července 1952 v Praze.
Nataša Tanská nar. 30. 12. 1929 v Praze. Česká prozaička ruského původu. V dětství hrála v několika filmech (např. Barunku v Babičce rež. Čápa). Po studiu dramaturgie na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě pracovala jako redaktorka týdeníku Kultúrny život, dramaturgyně Slovenské filmové tvorby a redaktorka nakladatelství Albatros. Od roku 1969 žije v Praze. Její tvorba zahrnuje prózu, rozhlasové, televizní a divadelní hry a scénáře, a to jak pro dospělé, tak i pro děti. Z její tvorby pro děti a mládež získaly největší ohlas knížky Puf a Muf (přeloženo do 9 jazyků) a Vyznáte se v tlačenici (Úvod do štikologie). Z další tvorby: Dvaja v tráve, Vyznáte sa v tlačenici, More, Postskripta, Predajňa 044, Kongres.
(1857-1914) Anglický herec, dramatik a divadelní manažer.
Básník, dramatik, režisér, překladatel. Narodil se 1. dubna 1935 v Poříčí nad Sázavou. Roku 1953 absolvoval gymnázium v Berouně. Následně se přestěhoval do Prahy, studoval na DAMU dramaturgii a divadelní vědu, kterou ukončil v roce 1959 a zároveň pracoval jako knihovník a archivář. Působil jako lektor v tehdejším Armádním uměleckém divadle D34. E. F. Burian uvedl v roce 1955 jeho prvotinu Půlnoční vítr napsanou v blankversu. Když se Otomar Krejča stal v roce 1956 šéfem činohry Národního divadla, začínajícího dramatika přizval ke spolupráci. Jejich den zde vzbudil mimořádnou pozornost. Topol pro ND přeložil Čechovova Racka a Shakespearova Romea a Julii. Spolupráce s O. Krejčou vyvrcholila uvedením Topolova dramatu Konec masopustu. V roce 1965 založil O. Krejča spolu s K. Krausem, J. Topolem, J. Třískou a M. Tomášovou Divadlo za branou, které zahájilo svou činnost premiérou Ghelderodeovy pantomimy Maškary z Ostende a Topolovou aktovkou Kočka na kolejích.
Spolu s Karlem Krausem přeložil Topol pro Divadlo za branou Čechovovy hry Tři sestry a Ivanov, samostatně Shakespearovu méně hranou komedii Marná lásky snaha. Jeho hlavním přínosem ale byla vlastní dramatická tvorba. Ve své aktovce Slavík k večeři se dotýká principů absurdního divadla. V podobném duchu i vykládá Klicperovu aktovku Ptáčník, kterou uvedl v jednom večeru se svou aktovkou jako režisér . Další jeho hry se opět režijně ujal O. Krejča. Hodinu lásky, ve které autor stírá hranici mezi realitou a snem, uvedl v jednom večeru s aktovkou A. Schnitzlera Zelený papoušek. Poslední Topolovou hrou, kterou napsal pro Divadlo za branou byly Dvě noci s dívkou, kterou také sám režíroval. Divadlo za branou, které bylo komunistickému režimu po roce 1968 trnem v oku, bylo násilně zrušeno výměrem ministerstva kultury 29. 6. 1972.
Topolovy hry nesměly být v dalších letech hrány ani publikovány. Topol se živil jako korektor v nakladatelství Vyšehrad, později dělal krátce provozního pracovníka v Lyře Pragensis, po podpisu Charty 77 byl dělníkem, ale krátce nato šel do invalidního důchodu.
I v tomto období, kdy byl režimem prakticky umlčen, se nevzdával tvůrčí práce. Mimo jiné podle možností překládal pod cizími jmény divadelní hry, které se tak mohly objevit výjimečně na scéně divadla. Například v roce 1971 uvedlo jeho překlad Kornejčukova Chirurga Platona Krečeta Horácké divadlo, Divadlo na zábradlí Volodinovu hru Pět večerů v roce 1974 a Eurípidovu Ifigénii v Aulidě (přel. spolu s E. Stehlíkovou). Divadlu na Vinohradech se podařilo uvést v r. 1989 hru Hlasy ptáků, ve které autor, podobně jako v monodramatu Stěhování duší, zaznívá téma hledání autenticity vlastního bytí a smyslu umělecké tvorby.
Po celý tvůrčí život psal Josef Topol i básně. Publikoval je jen sporadicky v Hostu do domu, Tváři, Plameni, Divadle, Boxu. Až ve výboru ze své tvorby Básně seznámil veřejnost s oblastí své tvorby, která dosud byla téměř neznámá. Jeho poezie zachycuje imprese jeho života od dětství až po trýznivá sedmdesátá léta.
Topolovy divadelní hry byly přeloženy do řady světových jazyků a často byly uváděny divadly v zahraničí.
Literatuře se věnuje i jeho syn Jáchym, druhý syn Filip je frontmanem hudební skupiny Psí vojáci.
Ivan Sergejevič Turgeněv (1818-1883), ruský prozaik, básník, dramatik, narodil se v Orlu v Rusku v šlechtické rodině. Na univerzitách v Moskvě, Petrohradu a Berlíně studoval filologii, filosofii a literaturu. Krátce pracoval jako úředník na petrohradském ministerstvu vnitra, pak už se věnoval zcela literatuře. Nepatřil mezi radikální nepřátele carského režimu, ale byl nesmiřitelným nepřítelem nevolnictví. V roce 1852 byl vězněn a pak internován na rodinných statcích kvůli posmrtným reflexím o Gogolovi, když nerespektoval cenzuru. Debutoval v roce 1838 básněmi otištěnými časopisecky. Nejprve navazoval na tvorbu Puškina a Lermontova, později se stal významným představitelem ruské realistické školy. V široké povědomí vstoupil svými Lovcovými zápisky v roce 1852. V letech 1847–1850 pobýval v cizině a v roce 1861 se odstěhoval do ciziny natrvalo. Od r. 1870 žil v Paříži, zemřel v Bougivalu u Paříže v roce 1883.